MĚŠŤAČKA
Soše se podobá. Nic křehkého tu není
z panenky feudální, napudrované.
Solidních věcí měšťák především si cení.
Dech silné přírody tě náhle ovane.
Leč její příroda je domácí a tučná
a krotce zardělá jak zralé ovoce;
sousedi říkají, že bývá někdy hlučná,
a její milenci, že líbá divoce.
Na Hlavní ulici se tout le monde jí baví,
když jako dreadnought pluje třídou polední,
velebná ňadra nesouc nohy pevně staví
o stehnech olympských po slunném dláždění.
Je hezká nebo krásná? Smědá nebo plavá?
Toť celkem lhostejno. Je monumentální,
dovede chovati se, zdá se zcela zdravá
a toalety, šperky nemá banální.
Toť žena fabrikanta, rady nebo kupce,
ornament kanceláře nebo titulu,
reklamní tabule a pyšná chlouba trubce,
poselství měšťákovo do vestibulu.
Srdce v ní nehledej, jen mechaniku svalu,
cítění bez citu a mysl bez ducha,
jež nejraděj se dívá do zrcadel sálů,
kde filantropie se jako ropucha
nadouvá.
Ó černý dělníče,
ty, jehož mysl necouvá
a jehož svaly v ocel ztuhly,
339
že kuješ železo a kopeš uhlí
a živíš jejich lenost pro chtíče,
sám zdravě žádostiv
po boku ženy ustarané,
vrasčité, vysáté
zříš provokaci tu, ten masa div,
jejž vykrmils pro pány proklínané,
ó revoluční černý pařáte,
jak bělost ta v tvém objetí by zrudla
a socha ta se rozetřásla divě,
jak měšťačka by před tvým zrakem zchudla
a zasténala možná žádostivě,
až s úsměvem bys odcházel
a soucit už jen pro ni měl.
340