TALÍŘ HUB
Hnědá, to je hřib.
Jako bychom babiččin dostali slib,
že dnes poví nám pohádky.
Jako bychom sedláka potkali, jenž ryzí je, cti své dbalý,
slunce ožehlo jej, větry ošlehaly,
zdá se zrozen přímo z pralátky.
Šumí dubina, srnčí klidně se pase,
blesků smaragdových tisíc mihotá se,
zlatá skvrna leží vedle na mechu.
Pomerančová, to je křemenáč.
Jako by nás v lese potkal skřítek, rváč.
Ale břízky svítí kolem v lupení,
v stříbrném se třesou vzduchu,
celá stráň jest jedno zachvění
světla, milosti, vzruchu.
Princezna má ovšem nalíčené tváře
jako panenka od cukráře
na zeleném paloučku.
Žlutá, to je liška.
Jako by se smála na nás pampeliška.
Jako by nás hospodyně vítala,
krajíc chleba s máslem a kyška.
Jako by si hospodyně zpívala,
poněvadž se všechno urodilo,
zlato z polí do stodol slilo,
zabučelo sedm tučných krav.
Bílá, šedivá také jsou mezi nimi.
Lesy šli jsme i smrkovými.
Nejkrásnější však ze všech ta hnědá,
jednou tmavá, podruhé bledá.
347
Bílé stěny na ni se dívají,
modré květy ji líbají,
talíř hrdě ji nese.
Talíř vůbec radostí svítí,
jeho lupínky i jeho kvítí;
slunce na nich se třese.
348