ALBÁNIE
Moto: Hory, doly a skály vysoké
jsou naši přátelé...
Albánie, Albánie,
kdo by to byl řekl!
Český voják spolkl sousto,
jehož princ se lekl.
Albánie, tvrdé sousto
pro žaludek lidský.
A když změkne, bývá po něm
průjem dyzentrický.
Jinak je to zákoutíčko,
věřte, zcela vzhledné.
Ovšem, když naň dlouho hledíš,
tvářinka ti zbledne.
Zříš tu pomoranče, fíky,
okurky se dařit,
kvůli choleře však musíš
všechno, hochu, vařit!
Hrdličky tu poletují,
strom má hojnou mízu;
je tu mnoho hodných oslů,
leč i zlého hmyzu.
Toho nebojí se zdejší
Ali ani Omar;
syt as škiptarské je krve
malarický komár.
Tys vsak moskytovou sítí
chráněn před ním dosti.
Máš-li přesto malárii,
je to z nedbalosti.
367
Stejně tomu také se vší,
jež má tyfus v střívku.
Dáš-li pozor na styk s lidmi,
nemřeš na skvrnivku.
K dalším krásám země patří
zahalené děvy –
zajíc v pytli – člověk ovšem,
jsou-li krásné, – neví.
Někdy sice mimochodem
obdržíš tu darem
pohled slibný zpod závoje,
naplněný žárem.
Mládí poznáš po tom blesku,
po sklopení víčka
pomyslíš si: Bude to as
také hezká – paní.
Jdi však klidně dál svou cestou,
varuji tě předem:
Je to zas jen veš či komár,
jenže s jiným jedem –
To jsou tedy světla, stíny
škipetarské země,
které v potu dobývalo
Čechů slavné plémě.
Potu také víc než krve
v boji znáš tu svatém.
Častěji než čistou vodou
brodíš se tu blátem.
Poznáš hory převysoké,
věci, které voní;
368
někdy jsou to však jen mrchy
zdechlých mul a koní.
Poznáš mnohé, zlé i dobré;
jsi-li skromným tvorem,
usmíří tě křehká koza
s cibulí a pórem –
„Si škon ty?“ po škipetarsku
„Jak se máš?“ jest česky.
Na to Škiptar „Mir!“ ti řekne,
„Dobře!“ nebo „Hezky!“
Tohle „Mir!“ si zamiluješ
jako slůvko z nouze.
„Mir! Mir!“ říkáš na potkání,
v srdci vzdychneš pouze:
Albánie, Albánie,
kdo by to byl řekl!
Český voják spolkl sousto,
jehož Wied se lekl.
369