VE VLAKU NA JAŘE
Pole, louky, lesy, pole, louky, lesy,
kolik napočítals dneska zelení?
Vrchy, skály, žleby, úvozy a stráně,
kolik tvarů splývá v tomto vlnění?
Sázavo, jak hadem pokojně se vineš!
Vsi a městečka, jak chlapci z okolí,
umělci, vás kladou z dětské stavebnice
v sady ovocné a mezi topoly!
Jako sen ty všecky skutečnosti mijí
po skle vagónu a po tvé sítnici.
Ale venku vskutku skřivan nad tím zpívá,
vskutku není jabloň vzkvetlá v štěpnici.
Stéblo se stéblem a vlna půdy s vlnou,
stromek se stromem a s květy květ a květ
s pohyby a zvuky, se světly a stíny
z živé krásy vroucí skládají nám svět.
Blahoslavení, kdož tuto krásu chápou,
čistým douškem jejím srdce posílí,
vědouce, že proto pro náš zrak je krásou,
bychom života z ní smysl vypili.
Blahoslavení, kdož tuto krásu chápou,
ale sláva těm, kdož nezapomenou,
nikdy nesmíří se v mysli ani srdci
s jinou skutečností, nevykoupenou.
424
Že v té kráse jako v růžolícím jabku
na každičkém místě hlodá věčný červ:
bída, zotročení,
kterým konce není,
strašlivá v té kráse nespravedlnost...
425