Má touho bláznivá, mé odříkání věčné,
má tichá radosti, mé hoře nekonečné,
můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny, –
jak život líbezným, že milovat tě musím,
jak život ukrutným, že láskou svou se dusím
a – jednou zašlápnu snad jako květ své sny!
Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem
mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem,
bych nepochyboval, že bylo vše jen snem?
Či všednost nějaká mi tvrdě připomene,
že z jiných světů jsou mé zámky povětrné,
že nemám báseň plést si s denním životem?
Má básni poslední, to bude konec všemu,
co v srdci zvonilo ke slunci vznešenému,
co krvi dávalo ten její žár a lesk...
Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul
nad zkřehlým životem, bych ještě jednou vzplanul
a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk!