XXII
Jsi stále se mnou, třeba daleko jsi,
Jsi stále se mnou, třeba daleko jsi,
jsi stále se mnou, i když nechceš být,
a ničemu, co chtěl bych s tebou činit,
nemůžeš zabránit.
Ó, nemysli, že to nic neznamená,
že sny a představy jsou pouhý dým;
v mém mozku divokém a horké krvi
jsi mou a já jsem tvým.
Znáš antický ten příběh o básníku,
jenž marně krásnou hetéru měl rád
a nakonec, když sama přišla k němu,
ji nemoh milovat?
Vždyť ženu tu měl ve snu čarokrásném,
jenž mu ji celou vydal napospas,
a v milování větším skutečnosti
mu plamen lásky zhas.
Já nejsem ovšem Řek, a moje láska
má iluze a něhu moderní,
a sny mé o tobě jsou přes vše křehké
jak zvonek podzimní.
A tys jen dívka dobře vychovaná,
jež zvědavě se dívá do světa, –
to není běsů fyzických květ rudý,
jenž nám tu rozkvétá.
41
Nemysli však, že platónskou má láska
a ve snách mých žes pouhý plachý stín:
své dlaně kladu na tvé něžné boky,
svou hlavu v sladký klín.
Před mramorem tvým po celou noc klečím
a jitřně zardělý jej v rukou mám,
a modlitbou mou polibky jsou moje,
jimiž jej pokrývám.
42