XXIX
Kdyby mi bylo 30 let
Kdyby mi bylo 30 let
a třeba i více,
jen kdyby tak mnoho
mi nebylo:
bláznivým loupežnictvím
zruměnil bych ti líce,
severní slunce změnil,
by se ti líbilo.
Nikdy jsem v životě svém
na osud nenaříkal,
všelicos byl jsem
a všecko rád,
a když jsem tu a tam
za něco pykal,
jal jsem se s uzlíčkem malým
nanovo putovat.
Zle jsem se míval někdy,
dobře nejednou taky,
optimisticky jsem hleděl
na naše slzavé údolí,
tušil jsem slunce
za nejčernějšími mraky,
o každé bolesti věřil,
že jednou dobolí.
A když mi počaly pomalu
šednouti vlasy
a napěchované dni mé
divoce prchati,
míval jsem zářivou oblohu
nad zlátnoucími klasy
55
v pokojném nitru...
Ó hořká závrati,
kam zmizely věci pokojné
z prostého života mého,
kdo zmatek a hoře náhle mi
do nitra rozesel
a touhu bláhovou?
Kdo do srdce statečného,
jež nikdy nic neželelo,
palčivý zasadil žel?
Nikdy jsem na osud nenaříkal,
a nyní přece
s ním pošetile se hašteřím
o těch svých 30 let!
Jak pelichající dravec
mřížemi železné klece
k obloze hledím a sním:
poslední, královský vzlet!
Kdyby mi bylo 30 let
a třeba i více,
jen kdyby tak mnoho
mi nebylo,
do tvého života slétl bych
jako vlasatice
bez proseb, otázek – ó, já vím:
v srdcích by zvonilo!
Srdce by zvonila,
zvonily by světy,
v Marseille by čekala na nás
překrásná loď.
Sbohem buď, severe!
Letíme, nemajíce mety.
A nenapadá nás říci:
V pokušení nás neuvoď.
56
Hleď, delfíni na vlnách tančí,
jak v srdcích láska a radost,
na stole paluby slunné
štěstí je prostřeno.
Uchop jen pevně číši,
jež touze činí zadost,
zatímco vánek z volného moře
hladí ti rameno.
Jak sladko blouzniti,
když pro tě zpěv svůj hudu!
Na tichomořském ostrově
mohl bych stanouti jen,
ořechy kokosové
střásal bych na vlažnou půdu,
aby ti mléko jejich
osvěžovalo sen...
Kdyby mi bylo 30 let
a třeba i více,
jen kdyby tak mnoho
mi nebylo:
motory, kola, plachty,
má sladká holubice,
nestačily by srdci,
jež by se řítilo...
Ztráceje chrup a hřívu,
rozumem korumpován,
přece však tu a tam ještě
mám odvahu a krev.
A tak si myslím někdy,
tebou jsa opojován
a všude, na každém kroku,
nalézaje tvůj zjev,
že stačilo by snad jediné
statečné gesto tvoje,
57
jediný ruky tvé stisk,
pohledu tvého vznět,
abych tě odvážným pilotem
unesl, svatá panno,
na jiný svět...
To je však pouhý sen
jak vše, co s tebou žiji,
je to jen z lásky a iluzí
utkaná pohádka,
když z hlubin očí tvých sladkých
úsměvy piji,
čekaje den ze dne věrně
na tato cukrátka.
A moje hoře, toť že vím,
dnes už vím jasně,
že bys mě za svého loupežníka
přijala naposled,
že bys ten sen můj sama
v skutečnost změnila krásně, –
kdyby mi bylo asi,
asi tak 30 let...
58