XXXII   Podzimní den zesmutnělý

Stanislav Kostka Neumann

Podzimní den zesmutnělý hasne v mlze lehkých par Pouze vzpomínkou jsem celý, když tak chodím po pokoji: v mysli se tiše rojí podoby tvé sterý tvar. Vzpomínám a vzpomínám si na tvých nálad šerosvit, v dálku s tebou pluji kamsi, nevím kam a neznám cíle, tajemné mně přiřklas míle, je můj osud v tobě skryt. Dokud slunce věci zlatí, rozechvívá sladce vzduch, rozsevač jsem na souvrati, věřím v žeň a věřímv štěstí, jež z dvou srdcí musí vzkvésti, když se k druhu tulí druh. Věřím v svazek, jehož tmelem čistý vznět a moudrý sen, věřím, že si s jasným čelem dobudeme na životě trochu krásy, tepla v psotě, která otravuje den... S večerem však pustne země, teskná přijde hodina, vzpomínky se rojí ve mně, smutek s touhou úpěnlivou, strach, že iluzí vše lživou, kterou zničí vteřina. Ó, jak prahnu v také chvíli po tvé ruce! Ve tvůj klín v snách se moje hlava chýlí. A jen spát! By bylo ráno a v tvých očích něžně psáno, že vše není pouhý stín!