XXXII
Podzimní den zesmutnělý
Podzimní den zesmutnělý
hasne v mlze lehkých par –
Pouze vzpomínkou jsem celý,
když tak chodím po pokoji:
v mysli mé se tiše rojí
podoby tvé sterý tvar.
Vzpomínám a vzpomínám si
na tvých nálad šerosvit,
v dálku s tebou pluji kamsi,
nevím kam a neznám cíle,
tajemné mně přiřklas míle,
je můj osud v tobě skryt.
Dokud slunce věci zlatí,
rozechvívá sladce vzduch,
rozsevač jsem na souvrati,
věřím v žeň a věřím – v štěstí,
jež z dvou srdcí musí vzkvésti,
když se k druhu tulí druh.
Věřím v svazek, jehož tmelem
čistý vznět a moudrý sen,
věřím, že si s jasným čelem
dobudeme na životě
trochu krásy, tepla v psotě,
která otravuje den...
S večerem však pustne země,
teskná přijde hodina,
vzpomínky se rojí ve mně,
smutek s touhou úpěnlivou,
strach, že iluzí vše lživou,
kterou zničí vteřina.
62
Ó, jak prahnu v také chvíli
po tvé ruce! Ve tvůj klín
v snách se moje hlava chýlí.
A jen spát! By bylo ráno
a v tvých očích něžně psáno,
že vše není pouhý stín!
63