XXXVIII
Ó světlo, světlo, jak ti vděčen jsem,
Ó světlo, světlo, jak ti vděčen jsem,
že, maje zrak, i sen svůj mohu zříti,
jenž, ztělesněn zde, živým mramorem
v mou jeseň vešel, hřeje, voní, svítí.
Ó vzduchu, vzduchu, jak tě velebím,
že dýchati a – milovati lze mi,
že po všedních dnech srdcí sladký rým
mé svátky korunuje nadějemi.
Ó živly, díky, že jste shodly se,
poslaly štědrou Pomonu až ke mně;
své ovoce mi nese na míse,
na zlaté míse rajské plody země.
Ó hmoto, díky, že jsi rozkvetla
do pozdních dnů mých nejkrásnější básní,
že utkalas ji vroucně ze světla,
jež úsměvem i černou chvíli zjasní.
A díky, dík, že rozněcuješ v ní
jak hudbu v pramenech a v květech vůni
sladkého ducha něžné jiskření,
jež tane nade mnou jak novoluní.
70