Odkvetlo stéblo tonoucího,
mrazivý vítr láme je.
Po poli mrtvých snů a klamů
marně se plouží naděje.
Obrací ve tmě mrtvá těla,
marně se dívá do tváří.
Strnulá ústa nedýchají,
vyhaslé oči nezáří.
Jen ticho, hrozné ticho širé
zavolá, zalká, zapláče.
A z bezhvězdného nebe kane
studená rosa na spáče.
Vše mrtvo. Jednoho jen třeba:
ty mrtvé pohřbít. Nemohu.
To černé pole přeorati.
Jednoho třeba. Nemohu.