LIX   Jak teskno stromu košatému kdysi,

Stanislav Kostka Neumann

Jak teskno stromu košatému kdysi, jenž na slunci snil svého štěstí sen a každým květem hlásal optimismus a každým listem chválil nový den, když náhle bleskem rozpolcen a spálen jak strašidlo se tyčí z ranních par, a krváceje z ran, jichž nazahojíš, naději ztratí, radost, sílu, tvar. Tu, neumře-li do příštího jara a vzhlédne jako ukřižovaný, na rozhozených údech vypučí mu zeleně trochu, život prohraný. Jak stařec shrbený, když slzy vyschly, jen o svém žalu ještě šelestí, zatímco vůkol mladá zeleň bujná se valí útokem a přes něj ke štěstí.