LIX
Jak teskno stromu košatému kdysi,
Jak teskno stromu košatému kdysi,
jenž na slunci snil svého štěstí sen
a každým květem hlásal optimismus
a každým listem chválil nový den,
když náhle bleskem rozpolcen a spálen
jak strašidlo se tyčí z ranních par,
a krváceje z ran, jichž nazahojíš,
naději ztratí, radost, sílu, tvar.
Tu, neumře-li do příštího jara
a vzhlédne jako ukřižovaný,
na rozhozených údech vypučí mu
zeleně trochu, život prohraný.
Jak stařec shrbený, když slzy vyschly,
jen o svém žalu ještě šelestí,
zatímco vůkol mladá zeleň bujná
se valí útokem a přes něj ke štěstí.
94