LXX
Víš o mně všecko, znáš i mou lásku,
Víš o mně všecko, znáš i mou lásku,
víš, kdo se s tebou dnes loučí zlomen
hořem a touhou.
Naděje marna, jsou temné cesty,
po kterých půjdu, půjdu-li vůbec
v nějaký zítřek.
Víš o mně všecko, znáš buď a nebo
mé hořké lásky, hořkého žití
v stínu tvé krásy.
Jsem sláb svou láskou, tys mládím silna,
odcházím, vzlétneš, skrupule zahoď,
buď volná, jednej.
Naděje marná, můj osud jistě
je zpečetěn již, a rozhodlo se
tvé mladé srdce,
oddychneš si, až zmizím ti z očí,
jak po zlém snu se probudíš ráda
v daleké zemi.
Mýlím-li se však, může-li ještě
nás jednou něco spojiti tiše
něhou a prací,
105
napiš mi psaní, můžeš-li vrátit
mně sen a život, po kterém prahnu,
napiš mi psaní
z rudého města: víš, čím mi bude
osamělému zde, kde mi všecko
připomíná tě.
Mám-li však pravdu, když rozum dí mi,
že marna všecka naděje moje,
zapomeň na mě,
zapomeň, nepiš, probůh, jen nepiš
konvenční dopis, krutého nečiň
dobrého skutku.
Zapomeň klidně, bude tak lépe
pro tebe, pro mě, a neuslyšíš
poslední pláč můj.
106