LXXIII
Dvacátá třetí na věži kdes bije,
Dvacátá třetí na věži kdes bije,
zavrčí auto ještě v ulici.
Chtěl bych jí trhat bílé kamélie,
v skleníku spícím vázat kytici.
A šumí ticho červencové noci,
sednice stará praská ze spaní.
Ach, v sadě pro ni hrozny trhat moci,
když měsíc všednost stříbrem vyhání.
Noc pokojná tu idylicky voní
i venkovem, i maloměšťáctvím.
Však zapřáhl bych čtvero bílých koní
a šlechticky jel pro ni městem tím.
Setřela slzy srdci raněnému,
jež před spaním teď blouzní vděčností.
A ráno poletí vstříc štěstí svému,
své bolestné a křehké radosti.
109