LXXV
PALMA
Severní lide, nejlahodnější klima
oválo život můj, touhu mou probudilo,
nejlíbeznější moře očima svýma
přehlubokýma
navždy mne, navždy sladce okouzlilo.
V srpnové noci o nich mi pověděla
palma, kterou jsem objal přitištěn ke pni,
krev moje s její krví si rozuměla,
tesknicí zněla:
– Své ruce k modlitbě se mnou pobožně sepni!
Ztepilá palmo ovoce přetěžkého,
zabloudili jsme pod cizí nebe chladné.
Jak zatoužilas po křídlech, zamlklá něho!
Mnoho-li všeho,
chudobou zmrazeno, severem zmařeno, vadne.
O tvoje vyhnanství opřel jsem svoje léta,
tropy tvé koruny zbledlé jim poskytly střechu.
Spolu teď sníme o rodných krásách světa,
hedvábná meta
iluze chlebem živí nás bez oddechu.
A dokud míza stoupá našimi kmeny,
bylo by možno naděje sladké se zříci?
Před námi mapa světa se hvězdnatě klene,
život se žene –
přece snad, palmo, palmo má bledolící.
111