LXXXVIII
Probudil jsem se ve čtyři ráno,
Probudil jsem se ve čtyři ráno,
poněvadž se mi o tobě zdálo,
probudil jsem se do tmy a zimy,
hodiny nepřetržitě bily,
kopyta cválajícího času,
uháněl mimo, a já byl sám tu,
poněvadž jsi mě opustila.
Odjelas mlčky za hvězdou krásy
do světa široširého kamsi,
vzalas mi s sebou radost i sílu,
statečnost, sen i v cíle mé víru,
nechalas o samotě mne v zemi,
kde dávno vzduchu čistého není,
kde zpupnou vlečku loužemi plouhá
zlodějská, podlá, prodajná coura,
nevěstka bank a lupičů...
Probudil jsem se, civěl jsem potmě
raněnou zvěří k záblesku v okně,
až jsem se do skutečnosti vrátil,
hoře své hořké jistotou zapil,
že spíš teď doma, lani má plachá,
pokojně spíš i s touhou, jež láká
tebe i mě až k pólu.
127