Na splavu mi bílá voda
buší do prsou,
kolem šumí slunná shoda
země s oblohou;
zeleň, řeka, tělo, slunce
jeden zpěv a lesk:
pouze na hluboké strunce
po tobě, mé druhé slunce,
v srdci brouká stesk.
Ticho, jas. A přece v dálce
temno, zloba, shon,
bachratý tam, oddán válce,
funí babylón;
všecko ničí, všecko maří,
zhnusí noc i den:
nad ním jen mi lunou září
něha pobledlých tvých tváří,
útěcha má, sen.
Ticho, jas. Jen ošemetná,
marná iluze.
Zhořkla mi už slova vzletná,
chůze po duze.
Daleko je do pohody.
Nedojdeme my.
Jdu-li přece, zbodán trudy,
s tebou, hvězdo, vím i kudy,
za nadějemi!