CII   Kdybys byla z mramoru,

Stanislav Kostka Neumann

CII

Kdybys byla z mramoru, Kdybys byla z mramoru,
 díval bych se nahoru, a ty bys mě, moje milá, úsměvem svým ozářila; k štěstí by to stačilo, zbytek dnů mi zlatilo, snění mé jak plachta bílá po mořích by tančilo. Kdybys byla socha jen, pokojný by byl můj den, za mnou bys jak múza nová šeptala mi dobrá slova, v ulitě bych žil a snil, na ničemy kolem plil a tvá ňadra mramorová před spaním bych políbil. Ale že jsi živý tvor, touha, údiv, něha, spor, že jsi plna snů a vznětů, plna ovoce a květů, jako cizokrajný sad objalas můj listopad: ve dne v noci marně hnětu vzdušný zámek pro náš hlad. Že jsi vonná zahrada, je můj život balada o zahradníkově hoři, že, co počal, nedotvoří; z jeku zešílených dní ironické pozdě! zní, a mé choré srdce hoří na hranici pohřební. 143

Kniha Básně 4 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 10) (1984)
Autor Stanislav Kostka Neumann