CIII
Březnové slunce už by hřáti chtělo,
Březnové slunce už by hřáti chtělo,
přikouzlit smaragdový růměnec
na šedé tváře, na vrásčité čelo
kraje, jímž chodí smutný milenec.
I dobrým ptákům plným snubní něhy
se živel sladký dere z hrdélek,
vždy znova škrcených však zlými sněhy
a dechem zamrzajících zas řek.
Mstivými vpády navrací se zima
ač přemožena znova do kraje.
A my jsme ti, jimž jihomořské klima
se do snů touhy rdí jak naděje.
Zápolí křehké jaro s nepohodou
jak žebrákovy touhy s chudobou.
Nakonec země s nebem výsknou shodou,
a jaro provede zas přec jen svou.
Však žebráci, jak dříve zimou lysou,
teď jarem půjdou se svým břemenem.
Žebráci dvakrát světem trestáni jsou,
a více svými sny než chudým dnem.
144