MRAČNA
I
Kde vzíti slova, řeč tak pronikavou,
bouřlivou, šeptající, zvonící.
Těch mračen! Pádí černou smečkou dravou.
Ženou se stínů šedou štvanicí.
Na horách v orgii se povalují,
až sivá roucha vlekou po hvozdech.
A jako popelavé loďstvo plují
po vodách nemajících vůbec břeh.
Toť drama beze slov, ač někdy zdá se,
že pohyb ten zní zpěvem hrdinským.
Však jindy trhlina v té širé kráse
se zasměje jak ironický šprým
a modro zářící ti připomene,
žes ustrnul jen nad prchavou hrou,
že blankyt nesmírný se stále klene
i nad mračny, jež pádí oblohou.
162
II
Kde vzíti slova, řeč dost pronikavou,
řeč hrůzy, běsů, vražd a mučení.
Těch bludů zločinných, jež vlnou žravou
se valí zmatkem ochořelých dní.
Vražedným gestem przní, rve a ničí
úrodu houževnatých staletí.
Morem se plíží, ukrutností syčí.
Tak vypadat by mohlo prokletí.
Však tragédie krvavá a rmutná,
jež krmí žraloky a zbrojaře,
jak tragikomedie náhle chutná,
když pohlédneš jí přímo do tváře.
To minulost jen v křečích odumírá.
Nad vřavou letí posel života.
A člověk pracující tvrdě zírá
dolů, kde řičí strach a slepota.
163
III
Kde vzíti slova, řeč dost pronikavou
o žalu, hněvu, opovržení.
Ó srdce v mračnech! Vichřic dlouhou vřavou
se marně zmítáš k svému určení.
Nahoru s nadějí a dolů s bolem.
O závod s myšlenkou a v troskách snů.
Zdupanou setbou, zlátnoucím už polem.
Pohodou lásky, hromobitím dnů.
To není drama ani tragédie.
Toť jemných strun jen trpké cukání.
Nevinný mrtvý v tichu s tebou žije.
A padouch straší v květech na stráni.
Když světa věc tě stále rozechvívá,
nemůže srdce jistotu jen lhát.
Ať rozum na to soucitně se dívá,
sejdou se přece – šťastni jedenkrát,
že sladký blankyt pro zástupy zpívá,
a černá mračna letí na zbytek.
(Jasiňa–Praha–Poděbrady)
164