POLEDNE
Vysoké modro čisté zpívá,
snad větrem struny oblohy zní.
Krajina v slunci ztichlá a sivá
pohodu saje polední.
Dědina, pole, luka, lesy,
nade vším ježatý dřímá Chlum.
A hudba shůry konejší běsy
v srdci, jež propadá požárům.
Hluboké tóny v prostoru znějí,
bublají, zvoní v dálce i blíž;
nebe a země snad vyzvánějí
poledním zvonem, jejž nevidíš.
V hlubině modré spatříš to náhle.
Nejsou to struny, není to zvon.
Bezmasým ptákem dalekosáhle
pokojný pluje avion.
Dálavou oblohy do dálky míří;
moh by to býti i bzučící roj.
Je to jen kov, jenž horlivě víří,
je to jen krásný, účelný stroj.
V modro a slunce se díváš za ním,
jak v bezoblačnu zpívá svůj zpěv.
Zpívá jej větru, ptákům a laním,
oráčům, tulákům, do snů děv.
Nad ztichlým krajem zpívá zpěv míru,
pokojné věci roznáší v dál.
Sladkého poledne předstírá lyru,
člověk by málem jej miloval,
172
bestii zákeřnou, toho vraha,
jenž zítra propukne v krvavý smích!
Ten krásný kov, jenž v srdci má zločin!
Ach, toho vraha nevinných!
173