Mám sladkou jeseň před okny
a hořký podzim v nitru.
A přec i půlnočními dny
jde lidská cesta k jitru.
Jsou dějiny však veletok,
a život náš jen stružka.
Snad, než se s rokem sejde rok,
odnesou tělo z lůžka.
Anebo jako mstivý lup
kdes odnesou je z dlažby.
Je lidstvo lidožravý sup.
A soudí tu i pažby.
Tak hořkost černých dnů a let,
v nichž stará pýcha bledne,
dvakráte pálí... Ještě květ,
květ rozvíjí se ve dne
na trsu listopadovém,
však šero shnilé pije
a po slunci jen zazděném
hladovou touhou nyje.
Je těžko květům kvésti tmou...
Krutější los však mají,
když uvadnou a opadnou
a slunce nepoznají.