MEDITACE JEDNOU PROVŽDY
Když je ti šedesát, tedy už dost,
když pořádek v srdci a tepnách ztratíš,
také si vzpomeneš, žes tu jen host,
že prach jsi a v prach se vrátíš.
Vadnoucí květina zhroutí se do trávy
a pták, jenž dozpíval, ze stromu spadne.
Škoda, že nejsme pouhé ponravy:
chroust má své poslední jaro tak ladné.
Jinak však sbohem a škoda slov.
Bez pověr smrt – van brázdami čela.
Náhradu najde i zármutek vdov.
Hlavní věc: aby moc nebolela.
Bez bídy, násilí, cizopasníků
bude se jednou as krásněji žíti.
Tím bude smutnější smutek zániku.
Nechtěl bych posledním člověkem býti.
Ostatně padnu na prahu budoucna,
s očima plnýma minulosti –
to rovněž není pád ani opona
pro moje srdce, pro moje kosti.
Proto však hlava mě vůbec nebolí,
má hlava čistého pozemšťana.
Jsem příliš z mnoha v dálce i okolí,
jsou ve mně, já v nich a světová strana.
Jen tu a tam, spatřím-li blízko před sebou
na větvi ptáče, uslyším zpívat
dětinský žal, že na tu věc rozkošnou
nikdy se potom už nemožno dívat.
189