Když myopické naše zraky lidské
za hudbou barev, praporů a vzduchu jitřního
se hrnou ven jak darmošlapů tváře nostalgické
a mní, že cíl už zří a nepromarní ho,
tu táhnou stále, stále, slastí oslepeny,
již hudba zmlkla, zhasl den a zamrazila noc,
až pojednou, zle ze sna probuzeny,
uvíznou v temnotě a slyší volat o pomoc.
Vše zdá se při starém, a člověk připadá si
zločiny všemi k smrti pokořen;
po ztuchlé zemi marně střídají se časy,
výsměchem řinčí každý jarní den.
A myopické naše zraky lidské
už nezří kroku, který zaduněl.
Na srdce prodaná a kupce blasfemické
básníkům slzy kanou ze skloněných čel.