ZAVŘEL JSEM KNIHU...
Zavřel jsem knihu. Verše ještě zvoní.
Přede mnou v parku kvetou jiřiny.
I hněv a lítost snad se v nervech honí.
Jdou hudbou hlasu příkré vidiny.
Záhony jiřin! A ta vzácná jména!
Jen zmrazit mohou zraku dychtivost.
Je příroda tu kejkly zneuctěna,
a uměním se chlubí umělost.
Honosně prchá od přirozenosti
zestárlá třída, frazér cynický.
Proč na odiv je u vás tolik ctností,
básníku ctný a akademický?
Čím zběsileji hltá chlebodárce,
čím ruce krví zbrocenější má,
tím více k nové opiové várce
tu liftboy ducha kroutí očima.
Zloději práce pšenice líp kvete,
kde zloděj rozumu se usadil.
Proč padesátkrát boha citujete,
básníku mudrcových snů a chvil?
Cos v intelektu věští konec světa,
jenž krvavé je roven orgii;
však opatrnost, bledá slečna z ghetta,
chce zadobré být s buržoazií.
Je sladko v oficiálnosti plouti
a předem olympanský býti stín.
Proč chtěl bych, básníku, vám odhrnouti
škrabošky vaší tuhý mušelín?
227
Den ze dne maska za maskou tu padá,
důstojnost křehká za důstojností;
den ze dne mudrc v dírkách nosu badá
a deklamuje staré hlouposti.
Svět zlodějský a idealistický
se houževnatě vzpírá osudu.
Ó básníku, váš patos deistický
už duní jen, jak píseň ze sudu...
Zavřel jsem knihu. Verše ještě zvoní
a forma hladí umem korektním.
Jiřiny hlavy nejapné sem kloní,
podobny básním, z nichž čpí ztuchlý dým.
228