TEL AVIV
Bloudíš-li smutkem a pokořením všeho,
vzpomeneš na smutné, na poníženého,
na snílky s palčivou touhou uniknout...
Vzpomněl jsem na vás, vlídný rožňavský žide,
jste trochu obchod, i ghetto, i svět, jenž přijde,
zdali jste odjel v ten východní kout
– doufám, že zůstal jste zdráv a naživu –,
zdali jste byl už v Tel Avivu.
Řek jste nám: „Sovětský svaz a Palestina.
Ostatní všecko je marná a bolestná psina.“
Nad námi jaro chodilo po horách,
po horách slovenských nad maďarským městem,
mluvil jste česky s takovým upřímným gestem,
židovsky snil jste, kdo by dnes nesnil v tmách,
dostoupil přiliv ke svému odlivu,
snil jste tu o Tel Avivu.
Tisíce takhle sní o navrácené vlasti,
kde by jim nebylo před pogromy se třásti,
je luza krmena, mesiáš zapomněl,
tisíce touží. Vlastníci po svém státu.
Jinaký je sen proletariátu,
kousíček půdy a Erez Jisroel,
ó Jaffo tam dole v modrém zálivu,
kousíček půdy u Tel Avivu.
Kdo prachy má, ten dojede, to je jisté,
s ním jsou i britští imperialisté.
Se mnou jdou životem chudí v zástupech,
a chudí na celém světě jsou mrvou panskou,
Sovětů dlaň jen matkou jim velikánskou,
plakal jsem nad bídou v Praze i Karpatech.
230
Není to ani omítka ke zdivu
pro kolonii v Tel Avivu.
Hořící zrak váš zři tam budovánu –
na písku starých lží iluzi Kanaánu,
jak mi tě líto, bído věřících.
Vídám tě v duchu, jak jsem tě tolikrát viděl,
když jsem se v mukách za bílé lidstvo styděl,
za sprosté chlapy, krvavý smích.
Vidím vás za války, peróny uprchlíků,
vidím vás v lžimíru, paluby trosečníků
nad vaky, nad ranci, báseň i středověk;
vidím vás při práci na polích i v děrách,
jak jsem vás míval rád v starcích, chlapcích, dcerách
z Jasini, Majdanu, Volovce, Verecek...
Urputná sílo k lásce i podivu,
nevykoupí tě v Tel Avivu.
231