Schovávej ty veršíky mé,
Schovávej ty veršíky mé,
dobře si je schovávej,
snad jich bude hromádečka,
do destiček si je dej.
Očísluj a ovaž stužkou
modrou nebo červenou;
nikdo, ani já jich nemám,
cetkou jsou, leč tvou, jen tvou.
Přijde čas, a odcestuji
bez kufrů a navěky.
Zpeněžíš pak ty mé verše,
strpěné snad bezděky.
Tvoje jsou, a lacino je
nevydávej napospas:
smlouvej, hrdli se a kupči.
(U huby jen brali nás.)
Ale pozor! Potom přijde
literární historik;
navštíví tě, přezkoumá vše,
pod mikroskop dá náš styk.
Že nám hvězdy plály v noci,
ve dne slunce svítilo,
zjistí, mnoho zjistí, všecko,
i to, čeho nebylo.
Je to nebezpečný člověk,
hlavně láskám básníků.
Hořká sousta pro ně chystá
v kritickém svém tyglíku.
274
V literární historii
tak se tedy dostaneš,
budeš v ní mít kapitolku:
S. K. N. a Lidka Š.
Ale Lidko, hrdá, sladká,
kterou já dnes mám tak rád,
velbloudice východních snů,
které spřádám nastokrát,
zevšední-li i tvé srdce
triviálním osudem,
provdáš-li se, ztloustneš, zhloupneš,
otrokyně s otrokem,
ó, pak raděj veršíky mé
spal a mlč a zapomeň...
Nač má jednou kudla něčí
řezat křehký, útlý peň,
který tajně kvet a voněl
v jediném snad srdci jen...
V jediném a beznadějně,
sladký-krutý, krutý sen.
275
4. 2. 1926