Vím, že jsem ti jen jako tisíc jiných,

Stanislav Kostka Neumann

Vím, že jsem ti jen jako tisíc jiných, Vím, že jsem ti jen jako tisíc jiných,
 a láska má že je ti lhostejna – leč tolik něhy skrýváš v řasách stinných, že nelze procitnout mi z toho sna. Jen pro tě ještě klinkám hořkou sloku, a tys v mém nitru zvon, jenž vyzvání, – a přece nikdy ňader tvých ni boků nezvlní prudce moje vyznání. Jdeš klidně mimo cit, jenž marně plane, a klidně hledíš na můj marný stesk – jen, trochu polichocen, jasně vzplane ti v očích někdy sladký ženský lesk... A přece milost chtěl bych od tvé něhy, och, aspoň milost jednu jedinou, jedinký úsměv jasný v příští sněhy za čistou, věř mi, čistou lásku svou. Tvůj sladký obraz z mysli nezmizí mi, jen oči, oči možno ochudit –: ó, dej mi, prosím slovy upřímnými, svůj obrázek, jejž směl jsem jednou zřít! 278

Kniha Básně 4 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 10) (1984)
Autor Stanislav Kostka Neumann