To je dnes hluku v zahradách,
To je dnes hluku v zahradách,
u každé budky špaček sedí,
milostný zpěv svůj zpívá.
Tak jsem si těžce k srdci sáh:
mně Špačková u něho sedí,
nezpívá ovšem – zívá.
283
Velikonoce 1926
Sám sedím v pokoji tichém, na okně kvetou mi hyacinty, pracuji. Upracoval bych se ve dne v noci.
Ve dne,
abych oklamal mozek: poháním jej ustavičně vpřed cizími myšlenkami, abych na jednom místě nezešílel jedinou myšlenkou vlastní, kterou jsi Ty;
abych střízlivou prací přehlušil zfanatizované srdce, které blouzní, kvílí, zuří, opájí se iluzemi a propadá v zoufalství.
V noci,
v noci naopak aby mi nebylo spáti, abych při práci mohl každou desátou minutu věnovati Tobě a naslouchati hymnám a žalmům svého srdce, v němž všecko jsi Ty.
Sám sedím v tichém pokoji, na okně kvetou mi ještě hyacinty, pracuji. A venku svítí nejlahodnější slunce a ptáci zpívají všecky své jarní písně.
Poněvadž znám bídu statisíců a všecka hoře nešťastných, poněvadž vím, že sám po své chuti téměř formuji si všední den svobodnou myslí, byla by to blasfémie, kdybych necítil, že osud byl a je mi milostiv. Je mi však milostiv i v tom, že mi dovolil Tebe zbožňovat a býti k smrti Tebou nemocen?
Hyacinty voní mi na okně a jejich sladkohořkou vůni vdechuji jako Tvou neviditelnou přítomnost, která mě omamuje bolestně, prsa mi svírá a pálí mě v očích, umučených bděním.
Jarní nádhera rozkošných svátků uniká mi marně ze života třemi nekonečnými dny, v nichž nemohu Tě spatřit. Nemohl jsem? Nesměl jsem? Nikdy nedosáhnu toho, abys mi řekla: Přijď!? Nikdy nedosáhnu toho, abys řekla: Ano, prosím-li Tě!?
Tedy pracuji. Abych zapomněl? Nikoli, jen abych bojoval se svým šílenstvím a smutkem, abych se nevzdal, dokud nebude to docela nutno.
284
Ale půlarchy tady přede mnou, které jsi psala, připomínají mi každou řádkou náš bolestný flirt, hledám na nich stopy Tvých něžných prstů a ochlazuji na nich své horké čelo.
Ještě nikdy nezmocnila se žena takhle mé bytosti!
Jak hořce voní mi tu Tvá neviditelná přítomnost ve vůni hyacint a jak v mysli mé podobáš se bílé květině té, z jejíž vůně bolí prý hlava. Mě z ní bolí celý život, který se potácí teď omámen Tebou sladčeji a smrtelněji než všemi jedy a alkoholy světa.
Na shledanou, Lidko, všudypřítomná, a přece tak vzdálená!
Venku je tak krásně, a já tolik stůňu. A já tak nerad stůňu! A přece jedinou prostou větou upřímnou, jediným slovem snad, mohla bys mě uzdraviti nebo – vyléčiti. Když už zmocnila jsi se mého života – a já Tě tolikrát prosil, abys dala najevo, že ho nechceš –, tak jej aspoň teď ještě odhoď, je-li Ti lhostejný nebo obtížný, nebo vezmi jej laskavě do svých dlaní měkkých – jen tuto bolestnou hru s ním již neprovozuj. Chtěl bych pro Tě žíti, pracovat a býti vesel, nebo umříti pro Tě za jediný stisk ruky, za jediný polibek, ale hra, kterou provozujeme, nestačí lásce ani k životu, ani k smrti, a nesmírně bolí.
Což je tak docela jisto, že jsme jako druzí? Neschopni a nehodni prosté upřímnosti?
Na shledanou, Lidko!
285
Pondělí