Ó drahá, mně někdy již nestačí
Ó drahá, mně někdy již nestačí
jen pro tebe o lásce zpívat,
zpupnému srdci jest jak v bodláčí,
když čistou vášeň má skrývat.
Chce se mu zabušit hlasitým zvonem
do šedých ulic i po kraji vonném –
chce se mi zpívati pro celý svět,
korunu z písní ti postavit na drahou hlavu,
a písním bylo by vyprávět
každému jednotlivci a všemu davu:
Hle, tu jde královna, ji básník korunoval
a do propasti temných očí jejích štěstí svoje schoval.
A vlastně zvonů na tisíce,
ó, všecky zvony v celé republice
rozhoupat chtěl bych v ztišené chvíli,
by jménem srdce mého zazvonily.
Ty malé šveholily by jak padající kvítka:
Lidka Lidka Lidka Lidka Lidka,
ty větší jásaly by jako vzdorující bída:
Lída Lída Lída Lída,
a chorál největších by duněl do slunka:
Li-dun-ka Li-dun-ka Li-dun-ka.
Tak zvony se srdcem by slavně splývaly,
v jediném zpěvu by se rozezpívaly:
Ty a já, já-ty, krásný a divoký svět,
ty a já, já-ty, našeho snění květ,
láska a revoluce...
287
A přece nutno mlčeti,
ba zcela umlknouti,
v studené zemi sníti o horkém kraji,
ve věku přetvářky v sebe se uzamknouti,
zatnouti zuby a mlčeti.
Květiny kvetou pro všecky, ptáci potají nezpívají.
Jen člověku jest lidí se tu báti.
Jen člověku jest pro svou lásku někdy umírati.
288