Po všem tom věčném soužení

Stanislav Kostka Neumann

Po všem tom věčném soužení Po všem tom věčném soužení
 a denním zápolu se vším do vlaku tedy jsem zalezl a ničeho si nevšim. Přikrčil jsem se do kouta, kabátem zahalil hlavu: s myslí i srdcem zapadám do sladce hořkého stavu. S celým svým srdcem, s myslí vší u Tebe jsem a s Tebou, nemám, a přece mám Tě tu na tvrdé lavici s sebou. V slabinách bolí mě askeze, rty po Tvých polibcích žízní, a přes všecky sladké vzpomínky ta touha nejvíce trýzní, by se již setkala v souzvuku ta naše lačná nitra, důvěra s porozuměním krášlila naše jitra. Je škoda každé vteřiny, kterou si otrávíme a v hodin zběsilém úprku ztratíme, promarníme. 292 K 17. 2. 1927

Kniha Básně 4 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 10) (1984)
Autor Stanislav Kostka Neumann