Kolika básníkům vdechl jsem do mozku

Kolika básníkům vdechl jsem do mozku Kolika básníkům vdechl jsem do mozku
vůni a barvu své lyriky kdysi! Rozešli jsme se. Nevzpomínáme. Odešli, zestárli, změnili rysy. Kolika ženám jsem na srdce přitiskl pečeť své bláhové vášně a něhy! Rozešli jsme se. Nezapomněly. Leskne se pečeť má pod všemi sněhy. A nyní pomyslit, novino přesladká, že jsi mi osudem svěřena byla, abys tu na teple podzimní lásky mé v ženu se pomalu doproměnila. A že Ti na mladé srdce teď vtiskuji tu rudou pečeť, svůj polibek věčný! Nevíš, jak chvěji se pro odpovědnost svou, bázní, že bude jen nedostatečný. Jaké to strašlivé tajemství rozkvetlo na cestě naší, ta pečeť má rudá! A člověk neví, zda nehřeší na Tobě, zda klnout nebude chudému chudá. Čas mijí, za chvilku odejdu navždycky, leč s Tebou životem popluji přece. Na dno Tvé hlubiny spanilé ulehnu. Rubínem na světle? Kamenem v řece? Vím pouze jedno: že musím Tě milovat svou nejněžnější a nejčistší něhou: jsi středem nejvyšších představ mých milostných, všecky mé myšlenky oltář Tvůj střehou. 297 Ze mne cos poneseš povždycky životem. Jak toužím, by Tě to v nitru jen hřálo! Hrst aspoň z pokladu lásky a přátelství! A pranic, co by Tě zarmucovalo... Ó pomni, nejdražší, tohoto osudu! K něze a vůli mé připoj svou něhu. Aby Tvé vzpomínky usmívaly se Ti do příštích zápasů, do příštích sněhů. 298 4. 3. 1927