Má plachá královno, třebaže jsem Tě sám
Má plachá královno, třebaže jsem Tě sám
korunou z papíru a lásky své korunoval,
přece Tvé králování v nervech a krvi mám –
pamatuj: do královny že jsem se zamiloval!...
Dvé let již marnotratně stůňu svou touhou a snem,
plachost a hrdost Tvou bláznivou mukou platím –
rok tomu, co Tvé přízně náměsíčníkem jsem,
a denně chvěji se bázní, že ji pojednou ztratím.
A přece, hleď, nic snadnější nebylo by snad
než bezstarostným způsobem svou touhu nasytiti
a lásce, snu a mukám dáti klidně vyprchat
ve všední komedii, které říkají žíti.
Co s tím však, drahá? Stojí snad fraška banální
za ženin zápas, marný vždy, s hrdostí a studem,
za marnou touhu mužovu, jenž snad štěstí sní,
za krátkou slast, jež placena bývá dlouhým trudem?
Nikoli, lásko má, nikoli, královský můj sne,
snu svého neumučím v žaláři nestoudnosti;
raději prchnu před Tebou do beznadějného dne,
než abych sladký Tvůj obraz poskvrnil banálností.
Jsi bledá moje královna, královský sen sním,
milostnou skutečnost a umělecké dílo;
s Tebou i sebou bojuji, o to, co ve snách zřím,
mozek i krev svou cvičím, by se to podařilo.
Nesměj se, drahá, vím to, že nezávisí náš sen
na touze, vůli jen naší, že osud vládne námi, –
leč děj se co děj: kdo kráčí nejvyšším opojen,
aspoň se nezardí jednou nad svými vzpomínkami.
302
Má plachá královno, jak jsem se plachým stal
a vše jen míti chci z Tvých neodhodlaných dlaní!
Leč prosté dívky se nebojím – z královny strach mne jal,
bych hrubým bludem nerušil jejího králování...
To na paměti měj a sladkou svou myslí mne veď,
důvěru za důvěru, něhu za něhu dej mi,
na čistý sen můj milostný milostivě hleď
a bázeň před mým osudem ze srdce mého sejmi.
303