BALADA O MÝCH STRASTECH
Jak havíř kopu, ale v zemi rudé,
sám v sobě kutám ustavičně jen,
a Tebe pouze v mozku, srdci, všude
nalézám stále, skutečnost i sen.
Nic jiného než Tebe, mlčelivá,
a muka skepse, muka něžnosti,
jež hašteří se ve mně proměnlivá
z tvé nemilosti i z Tvé milosti,
až zpustlou hlavu aspoň ve snách kladu
na ňadra Tvého dobrotivou vnadu.
Den ze dne kutám v bolavém svém nitru
a nemohu se nikam dokopat,
bych jistotu, jež podobá se jitru,
přesladkou našel tam, kde noc a chlad.
Tak mezi nadějí a skepsí, bázní
se stále potácím a hledám klid,
hluboce toužím po očistné lázni,
bych mohl věřit, milovat a žít,
a tuším ji, když o žízni a hladu
zřím ňadra Tvého dobrotivou vnadu.
Snad směješ se mé pošetilé trýzni,
k níž zloba dne se často připojí,
snad směješ se mé skepsi i mé žízni,
neb dávno víš, co všecko zahojí.
Snad vím to též, leč tisíc pochybností
a úvah, zřetelů i nepohod
jsou galeje mé vnitřní horoucnosti
a silnější i než Tvůj plachý svod,
když obejmout smím jako za náhradu
pak ňadra Tvého dobrotivou vnadu.
*
304
Ó drahá, nelze jinak, je to lásky
milostná sudba, uzel k roztětí,
nelze jen líbat ruce, ústa, vlásky,
počatou píseň nutno dopěti.
Až dáš mi vše, dáš klid mi, štěstí, radu,
sen na svém ňadru, dobrotivou vnadu.
305