To víš, jsou vzpomínky, když léta tíží hlavu,
To víš, jsou vzpomínky, když léta tíží hlavu,
i zkušenosti jsou. A třebaže vše zbledlo
na pouhou stínohru a šedou pradálavu,
když štěstí podivné mě s bytostí Tvou svedlo,
srdce i mysl má si zapamatovaly
přece jen obrazy z té dálky zamlžené,
a mohu srovnávat: čím byly, co mi daly
sny zapomenuté a lásky promarněné,
a Ty co dáváš mi a probudilas ve mně,
má Juno ztepilá a plachá moje Psýché...
Hleď, v sladkém renouveau se leskne Stará země
a věci zpívají jen něžné písně tiché –:
po těžkém zápasu a nedorozuměních,
po sprchách studených, jež zmrazovaly něhu,
po skepsi leptavší v mých pastelových sněních
sněženky trhat smím již na tajícím sněhu,
a nejen sněženky: to jsou již růže rudé,
a červen milostný kol voní, zpívá, hoří...
A nyní řeknu Ti: Jako mé dlaně chudé
neměly pod svou hrou, když vnadě žen se koří,
ňader tak dychtivě se dmoucích za pocely
a odměňujících je v sladkém roztoužení –
jako jsem nelíbal rtů, jež se rozpučely
tak růži podobny a pro milostné dění, –
tak dříve neznal jsem těch tichých líbezností,
jež slova, pohledy a doteky Tvé něžné
mi někdy prozradí z Tvé cudné hlubokosti:
tu kráčím pěšinou, kde šumí pole režné
306
a skřivan pohodu si pochvaluje jasně, –
tu ležím v pasece, a všude samá vůně,
a houštin ševely mi šeptají své básně –:
já ještě nezbádal jsem tajemství Tvé tůně,
leč sám již tento fakt o jeho hloubce svědčí,
o jeho kráse pak, jak miluji Tvá slova,
a že mne zarmoutíš jen nedostatkem řeči...
Vím, příjde nutně den, kdy budeš po mně vdova,
a vdova nad vdovy, jak nad lásku je láska,
jež nás dvé spojuje. Kéž bys pak poznávala,
že marna nebyla ta osudová páska
a nebyl nevděčen já za vše, cos mi dala!
307