Snad je to jen mé zdání,
Snad je to jen mé zdání,
snad přitlumená láska naše
je pro Tě pouze ouverturou k velikému milování,
jež s jiným prožiješ, a nikoli již plaše.
A přece zdá se mi,
má dívko veliká a ženo sladce zralá,
s tou růží rtů, jež smyslnými dýše vůněmi,
s tou vlnou ňader, která tuhne, vzpíná se a sálá,
když dlaň má láská ji,
a s těmi – mlčím již, vždyť píseň šalmají
něžnou a cudnou nejraději máš, –
zdá se mi tedy,
teď, když se lásce mé již nevzpíráš
a prolomené roztávají ledy,
že něha Tvá, jež nesmírně mne blaží
jak sametový večer v teplé pasece,
má někdy slova, která hrozně váží,
má někdy pohledy jak světla na řece,
má někdy gesta touhy upěnlivé,
myšlenky divé...
že je to vášeň již, jež pod Tvou něhou doutná
v hlubině nitra...
Tu zachvěje se milostná má loutna:
Co bude zítra?
Vím, tichá vodo moje, že jsi hluboká:
Co bude do roka?
308
Snad je to jen mé zdání,
snad hrdost Tvá jen jitřena je překážkami
tajného milování,
osudu jizlivými hrami.
Leč ve Tvých slovech slyším-li ten spodní temný zvuk,
tuším-li ve Tvém počínání ozvěnu Tvých muk
a zřím-li ve Tvých očích utajený nach, –
mám strach.
O sebe ovšem nikterak.
Naposled člun můj štěstím zazvučí,
pukne-li ve Tvé náruči.
A zbudu-li tu, Tebou opuštěný vrak,
i potom šťasten budu, moha vzpomínati...
Leč o Tebe se bojím, o Tvé mládí,
jež poprvé snad může milovati.
Sen? Skutečnost? Ach, obé rádo zradí,
ne naší vinou – rukou osudu!
Vím, drahá, miluješ-li mě v tom těžkém jaru svém,
více než mě, jenž chviličku tu už jen pobudu,
nějaký sen svůj dívčí ve mně miluješ, –
a zázrak stát se musí v tomto světě zlém,
po kterém, chudá královno, jak trním jdeš,
by láska Tvá Tě šťastnou učinila,
by vášeň – vášeň je-li to – Tě nikdy nezlomila,
ach, drahá, osud, osud kéž Ti aspoň v tomhle milostiv
a kvůli Tobě také se mnou učiní ten div,
bych v blízkosti Tvé zůstal chatou kamennou,
kdyby se bouři chtělo Tě smésti,
bych u Tvých nohou měkkou poduškou byl Tvou,
když umdlíš na rozcestí,
309
a vždycky silen a jen z lásky k Tobě sláb,
Tvůj správný chlap!
Mám o Tě strach,
by nikdy ke zlému Ti nebyl hlubiny Tvé tajný nach.
A je-li nach ten jen mé zdání
a poplyne-li naše sladké milování
jen říčkou tichou k bezednému moři, –
chtěj, jako já chci, aby z něhy
byl její proud i její břehy,
chtěj, jako já chci, něhou čelit všemu světa hoři!
V bezedné moře láska naše zmizí,
Ty jistě přežiješ ten zlatý stín –:
děj se co děj, nechť všecko na ní ryzí
a žádná skvrna našich trpkých vin.
Pak řekneme si: Marně nezpívala,
a marně nešli jsme tam, kde se zápasí –
Ty: abys na příštích svých cestách pěkně vzpomínala,
já: abych na poslední pouť měl krásné počasí.
310
25. 8. 1927