Stezka
Nahoře mezi lesy po vrších stezka se vine
tišinou klidně dýšící, jakoby neznala lidí;
své dny tu naplní každý květ a spokojeně hyne,
jen skrytými zákony zdá se, že se tu všechno řídí.
Hned jasnou dubinou starou, hned temně přísným borem
vine se po boku stráně vypouklé do údolí;
tu zalita sluncem stoupá uprostřed květů horem,
tam spadá hluboko do žlebu ve stín jaksi holý.
Tak dvakrát, třikrát, čtyřikrát nahoru, dolů se stáčí.
Je měkká uprostřed bylin, hmyz nad ní zpívá a krouží,
je schůdná na svahu dubiny, kde srnčí po mechu kráčí
a žluté, hnědé, šedivé houby v zeleň se hrouží.
A náhle je kamenitá a pod balvany se ztrácí,
či lišejníkem zarostlý kmen padl na ni skosen;
však znovu se vine měkká, kde v zem se jehličí vrací
a šťavel rozesel srdéčka v kořání hnědých sosen.
K dědině ještě daleko, zvěř pokojně se dívá;
proud vůní, barev, hořkostí a zcela jemných zvuků
tu stále vane samotou, jež nesmírně je živá:
V jediné písni mízy šum druží se k srdce tluku.
64