Vzpomínka v den šerý
V aleji lesní kdesi na vrších
jak v tichu zakleté a sladké sluje.
Je šerý den a deštík právě stich’,
krůpěje svítí, život podřimuje
ve stesku jemném jako hebký van,
a vlhká zeleň proudí pod nohama.
Proč jsem si na tě vzpomněl, oiran,
proč, Hanamurasaki z domu Tama?
V kimonu černém, lehce průsvitném,
na něž se zdola plíží chrysanthémy,
proč klečíš smutným zaujata snem,
proč lomíš dlouze rukou liliemi
na pásu zeleném, jímž rozletěl
se žlutých draků dav. Jak bolest sama
nač vzpomínáš? Proč touha ta či žel,
proč, Hanamurasaki z domu Tama?
Že mládí prchlo jako muže vznět,
jejž luny východ přines’ a vzal západ?
Že krása hyne jako třešně květ
než celý půvab její můžeš chápat?
Je život ženy život motýlí,
a věčně mladá jest jen Fuži-yama.
Proč truchliti, když den se nachýlí,
proč, Hanamurasaki z domu Tama?
68
Či jala srdce touha hluboká
po dětech, muži, prostém po domovu,
jenž pln je ticha jako zátoka
a nepřístupný nevlídnému slovu?
I tam je otroctví a touhy hlad
a pod úsměvem záští drsná tlama,
proč pro klam celý život zrazovat,
proč, Hanamurasaki z domu Tama?...
Nic nevím z toho. Jako stesku van
v den šerý vzpomínka ta přišla sama
na tebe, smutnou dívku, oiran
ze Zeleného Domu, jenž slul Tama,
na jednu z těch, jež leckdo miloval,
však zvěčnit moh’ jen Utamaro, jeden,
jenž ptáka vášně pro vás maloval
a vaším kouzlem tisíckrát byl sveden.
69