Vůně dopisu.
Zas tedy dopis... Vstříc mi dýchá
navlhlou vůní fialek...
v klenutí smutku, šera, ticha
se bílý paprsk náhle smek’.
– – – – – – – – – –
To bude chvíle při západu,
ach, při západu květnovém,
kdy v otevřené na zahradu
v mé okno vonět bude zem,
a šeřík narudlý a bílý,
jasmínu květy hvězdnaté...
nad stolkem tvář se k tváři schýlí
v důvěrném, sladkém tête à tête.
Nad listy z dávna, s štěstím v hlase,
se rozesmějem dětinně, –
pak ona náhle zadumá se
s dopisy těmi ve klíně.
[22]
A soumrak padne na zahradu
s tím opojením v klidu svém...
To bude chvíle při západu,
ach, při západu květnovém!
– – – – – – – – – –
V klenutí smutku, šera, ticha
se bílý paprsk náhle smek’.
To její dopis vůní dýchá
navlhlou vůní fialek...
23