Důstojný slone,
v pralese zdiva zavřený jako ve vězení
a přece na svém a jediné možném místě!
Olej a barvy,
jimiž tě krmí spocení lidé v zasklenné stáji,
noří tě v tropickou atmosféru,
jež je ti po chuti
a lepí se ti na hladké, lesklé údy.
Syt stále, opatrován, cíděn jak na svatbu dívka,
na dané znamení, věrně konáš svůj nejlepší kousek,
ač nepřicházejí lidé a neplatí vstupné,
aby ti zatleskat mohli,
ač děvčátko v slaměném kloboučku s červenou stuhou
nepodává ti kostky cukru.
Zatím co příroda přestala rodit živočišné tvé předky,
nádherné rody, velebné nad pomýšlení,
z nového věku a lidského mozku se rodíš,
obludo mechanická,
obludo krásná, moudrá, stále se zdokonalující
a jedna ze stera podobných tobě i nepodobných
z nesčetné rodiny dobývající světa.
Válci svých čelistí nedrtíš nic,
bílou však tasemnici,
jež prochází složitou útrobou tvou jak školami děcko,
článkuješ přesně a pozorně,
jakobys vysílala ty, neposunutelná,
výbojné kroky své napřed, v neznámé dálky.
A ony se rozbíhají po stech, tisících, paprskovitě na všechny strany,
a tak to jsi ty, která složena ležíš
na stole dubovém
v hospodě U borovice za mnoha černými lesy,
kam přijdu snad zítra, snad pozítří, abych tě otevřel
a, jako před tím pryskyřici, vdechoval nyní
zahořklou vůni tvé stáje.
Horoucí slavíku,
jenž k zemi jsi přimontován a přece vášnivě tlučeš
ve velkoměstských nocích, ve všech, kromě neděl a velikých svátků!
Horlivá píseň tvá
zapadá v pathetické šero táhnoucí ulicemi,
jež chvějí se pod opálovými zraky obloukových lamp,
a u kovového větvoví, které tě chrání
ve žlutě žhoucí kleci před nočními blázny,
nevěstka zastavuje se a opilec deklamuje
svůj tragikomický monolog bludného zahaleče.
Do letních nocí z dláždění vypíjejících žáry
buší tvůj tlukot jak ukryté polední slunce;
do zimních nocí, čistě a bělostně oblečených,
vzlyká jak tajná vášeň panny schované v poduškách.
Jsi bušící srdce,
jež shrnuje v kvapném svém rytmu tlukoty tisíců srdcí
z celého města, z celé země, z národa celého,
která se poznati chtějí a nedočkavostí hoří.
Nejeden člověk s úzkostí naslouchá ti,
anebo v dáli kdes tuší tě a nemůže spáti,
věda, že bude to rozhodnutí, které mu přinese ráno
ozvěna tlukotu tvého nespočetná, ani snad nezmlkající
a křížem krážem odrážená jako potulný apoštol.
Jest možno tě slyšeti, myslím, až na konci světa,
kovových svalů hudbo,
slavíku mechanický,
který i básníka vábíš, aby se ti svěřil,
kus horkého srdce vrhl v noční tvůj tlukot,
na chvíli splynul s tebou a zazníval světem.
Každý tvůj úder
a jeden po druhém nepřetržitě jdoucí
plní a odesílá vagóny nesmírně dlouhého vlaku:
v pestrém jich zboží přehlíží příjemci srdce básníkovo,
nicméně tu a tam ono přece octne se v laskavé dlani,
zakvete, zavoní, zaraduje se těšíc.
Složitá bytosti,
královský stroji a prostředníče,
jenž po denních soustech dodáváš svět šírý komukoli!
Tisíců zraky a vztažené ruce soustřeďují se k tobě,
pokorně přijímajíce tvé pravdy i lži,
osudy jejich, zdáš se, v hrsti držeti pevně
a s očima zavázanýma, pomalu pouštěti je
přesnými mezerami, jež dělí tvé kovové prsty.
Jak příroda na jaře
horlivě, spravedlivě
ke světlu pudíš všechno, co ke světlu chce,
instinkty dobré i zlé vysíláš, aby se množily,
života rytmem je rytmus tvých válců a pák.
Dychtivá dívenka, lačnící po polibku,
tak jako voják politický, jenž chce zasadit ránu,
nemohou dočkati se, až dokončíš denní svůj kon.
Cnosti i zločiny rozhlašuješ po celém světě,
jsi zvoník v čas poplachu, k pohřbům i slavnostem zveš.
Jsi pilný a demokratický pekař levného chleba,
jejž denně tisícům rozdáváš v krajících stejných.
Jsi mlýn na umělé hnojivo, bez něhož nezůstává jediné pole.
Jak pochod dobyvatelské výpravy připadáš nočnímu chodci,
v hodinách jitřních jsi však líheň bělavých ptáků:
ti mračnem vzlétnou a rozlétají se v hejnech i po jednom,
jak poštovní holubi vyslaní do všech končin,
najdou nás cestou do práce anebo v lůžku ještě,
jak ranní číška popichují den v nás
a, rozhodivše záclony naše, ukazují nám
divadlo světa!