Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad,
podzimní večer tichý je pěchuje v chlad,
namotávají se v klubko, na pravo, v levo, nahoře, dole,
zamotávají v ně domky, ploty a stromy,
lávku, studnu, psa, jenž má hlad, a chodce, který jde z hospody,
klubko klesá mezi lesy a pole,
břichem k řece a do vody
bokem na stráně a v lomy,
klubko průsvitností, jež lampy škrtí,
které marně cukají sebou a se vrtí,
namáhajíce se podati si svazky paprsků.
Uprostřed tohoto klubka, nad dědinou, na kopci vyhoupla se,
šátkem zamávala a rozběhla se
v ráz:
sanice, úplněk, vodopád v lese, útok kavalerie,
srdce, které na poplach bije,
sráz.
Uprostřed tohoto klubka ohnisko rozdělala,
před nímž pohasly lampy a schoulily se věci,
otec hlavu skláněl a matka se křižovala,
jakoby melusina zakvílela v peci.
Klubko trhlo sebou, chvěti se počalo, v pohyb uvnitř se dalo,
molekule za molekulí rozvířila se v něm
kolem ohniska,
domky, ploty, stromy, lávka, studna, všechno, co spalo,
probudilo se vyplašeno snem,
zajíc kličkoval v strniska.
Po víru a vlnách jeho rozeplula se flotila zvonů
všemi směry ze středu, sklouzaly šňůry tonů,
korálky, jež vybuchovaly, vlašťovky, jež zatínaly drápky
a kdes v dáli klesaly narazivše na stěny,
byvše opojeny, byvše zmateny
jako malé oběti mucholapky,
v pravo, v levo, nahoru, dolů vrhali se ti ptáci,
či ty zvony anebo, co to bylo,
kdesi někdo slyšel snad, jak je skála vrací,
kdesi někdo dojem měl, jakoby se lilo.
Klubko křídlovkou naplnilo se,
ve stromech se chvěla, chvěla se v rose.
Srdce v nich se chvělo, srdce chvělo se všude,
znělo, vřelo, pělo, nadouvalo se, plakalo,
srdce stalo se ohniskem klubka, klubko se zdálo že hude,
že se náhle rozpomnělo na vše, co je zklamalo,
ale přece bylo to jen srdce člověka.
A ten člověk, srdce, křídlovka, ohnisko, klubko –
kterak třásla jsi se, věcí všech slupko! –
tedy zpívali,
podzimní večer, mlhy a chlad,
ticho, vlhko, vůně táhnoucí z lesů a lad
také tedy zpívaly,
v srdce člověka jako do not se dívajíce,
v srdci člověka sebe a touhu svou zříce.
A co by mohlo venku, nedaleko města, klubko věcí
zazpívati si jiného,
než kapku z proudu, jejž vidíme téci,
žal a lásku milého,
obyčejnost z ulice, píseň z kolovrátku,
která však ve své chvíli přece se podobá svátku,
trhá cáry z hlubin a vrhá je do prostoru,
když je večer a smutek sklouzá po věcech,
cestičkami nervů v každém se ocitaje tvoru,
k vykřiknutí škrtě dech.
Praskla hladina, jež tichem byla sepjata,
zbyly kruhy ze skla, z plechu, ze zlata;
poněvač se mlhou opila,
nad hlavou klenba křišťálová se nám rozbila
a kus po kusu padá dolů a řinčí
Nad Berounkou pod Tetínem a Horo, horo vysoká jsi,
sklínku za sklínkou prázdníme,
smutek vraždíme,
zabodávajíce do něho rozmach ruky –
Pak přišlo pomalu vykoupení:
klubka ani křídlovky není.
V zámku ze skla a mléka pod vodou sedíce zříme,
kterak svět za okny venku bez touhy dříme,
kolébá se, naslouchá hudbě,
které propadl docela jako své sudbě:
živel z plynulosti a ze zelení
a v něm lesy rdestu a zdrojůvky, ryby ze stříbra a mědi,
vodní ženky ze stínů, raci na kořeni,
chapadla a vousy vlají, oči hledí,
ale marně, neboť netouží po ničem,
hypnotisovány hudbou jako snem,
hudbou, která jest bezpochyby chvěním našich skleněných tabulí,
jež se sděluje plynulosti, zeleni, stříbru, mědi, stínu,
aby rovněž se rozezvučely a hudbou naduly
jako extraktem života, jenž se podobá plynu,
omamuje, uspává, usmrcuje –
zříme, nasloucháme, já a, nevím, kdo ještě,
hudba plyne, plyne, plyne jako v tropech deště,
i nás omamuje, uspává, nadouvá, usmrcuje,
nejsme my to již, nýbrž toliko fantómy naše,
se všemi věcmi jsoucí za jedno, rozmělněni, kaše,
do níž plynulost jako vichor duje,
duje, duje a du – du – duje, du – du – du – – –
Nevím, kdy to bylo, náhle ovšem:
znaveno zmlklo srdce, ohnisko shaslo, bylo po všem.
Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad,
podzimní večer tichý je pěchuje v chlad,
stále znova namotávají se v klubko, nahoře, dole,
zamotávají v ně věci stále úporněji,
klubko kleslo mezi lesy a pole,
není známo již, které v něm události se dějí,
ale ony se dějí,
dějí, dějí,
dějí...