Křídlovka

Křídlovka
Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad, podzimní večer tichý je pěchuje v chlad, namotávají se v klubko, na pravo, v levo, nahoře, dole, zamotávají v ně domky, ploty a stromy, lávku, studnu, psa, jenž má hlad, a chodce, který jde z hospody, klubko klesá mezi lesy a pole, břichem k řece a do vody bokem na stráně a v lomy, klubko průsvitností, jež lampy škrtí, které marně cukají sebou a se vrtí, namáhajíce se podati si svazky paprsků. Uprostřed tohoto klubka, nad dědinou, na kopci vyhoupla se, šátkem zamávala a rozběhla se v ráz: sanice, úplněk, vodopád v lese, útok kavalerie, srdce, které na poplach bije, sráz. Uprostřed tohoto klubka ohnisko rozdělala, před nímž pohasly lampy a schoulily se věci, otec hlavu skláněl a matka se křižovala, jakoby melusina zakvílela v peci. Klubko trhlo sebou, chvěti se počalo, v pohyb uvnitř se dalo, molekule za molekulí rozvířila se v něm kolem ohniska, domky, ploty, stromy, lávka, studna, všechno, co spalo, probudilo se vyplašeno snem, zajíc kličkoval v strniska. 123 Po víru a vlnách jeho rozeplula se flotila zvonů všemi směry ze středu, sklouzaly šňůry tonů, korálky, jež vybuchovaly, vlašťovky, jež zatínaly drápky a kdes v dáli klesaly narazivše na stěny, byvše opojeny, byvše zmateny jako malé oběti mucholapky, V pravov pravo, v levo, nahoru, dolů vrhali se ti ptáci, či ty zvony anebo, co to bylo, kdesi někdo slyšel snad, jak je skála vrací, kdesi někdo dojem měl, jakoby se lilo. Klubko křídlovkou naplnilo se, ve stromech se chvěla, chvěla se v rose. Srdce v nich se chvělo, srdce chvělo se všude, znělo, vřelo, pělo, nadouvalo se, plakalo, srdce stalo se ohniskem klubka, klubko se zdálo že hude, že se náhle rozpomnělo na vše, co je zklamalo, ale přece bylo to jen srdce člověka. A ten člověk, srdce, křídlovka, ohnisko, klubko – kterak třásla jsi se, věcí všech slupko! – tedy zpívali, podzimní večer, mlhy a chlad, ticho, vlhko, vůně táhnoucí z lesů a lad také tedy zpívaly, v srdce člověka jako do not se dívajíce, v srdci člověka sebe a touhu svou zříce. A co by mohlo venku, nedaleko města, klubko věcí zazpívati si jiného, než kapku z proudu, jejž vidíme téci, žal a lásku milého, obyčejnost z ulice, píseň z kolovrátku, 124 která však ve své chvíli přece se podobá svátku, trhá cáry z hlubin a vrhá je do prostoru, když je večer a smutek sklouzá po věcech, cestičkami nervů v každém se ocitaje tvoru, k vykřiknutí škrtě dech. Praskla hladina, jež tichem byla sepjata, zbyly kruhy ze skla, z plechu, ze zlata; poněvač se mlhou opila, nad hlavou klenba křišťálová se nám rozbila a kus po kusu padá dolů a řinčí Nad Berounkou pod Tetínem a Horo, horo vysoká jsi, sklínku za sklínkou prázdníme, smutek vraždíme, zabodávajíce do něho rozmach ruky – Pak přišlo pomalu vykoupení: klubka ani křídlovky není. V zámku ze skla a mléka pod vodou sedíce zříme, kterak svět za okny venku bez touhy dříme, kolébá se, naslouchá hudbě, které propadl docela jako své sudbě: živel z plynulosti a ze zelení a v něm lesy rdestu a zdrojůvky, ryby ze stříbra a mědi, vodní ženky ze stínů, raci na kořeni, chapadla a vousy vlají, oči hledí, ale marně, neboť netouží po ničem, hypnotisovány hudbou jako snem, hudbou, která jest bezpochyby chvěním našich skleněných tabulí, jež se sděluje plynulosti, zeleni, stříbru, mědi, stínu, aby rovněž se rozezvučely a hudbou naduly jako extraktem života, jenž se podobá plynu, omamuje, uspává, usmrcuje – 125 zříme, nasloucháme, já a, nevím, kdo ještě, hudba plyne, plyne, plyne jako v tropech deště, i nás omamuje, uspává, nadouvá, usmrcuje, nejsme my to již, nýbrž toliko fantómy naše, se všemi věcmi jsoucí za jedno, rozmělněni, kaše, do nižníž plynulost jako vichor duje, duje, duje a du – du – duje, du – du – du – – – Nevím, kdy to bylo, náhle ovšem: znaveno zmlklo srdce, ohnisko shaslo, bylo po všem. Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad, podzimní večer tichý je pěchuje v chlad, stále znova namotávají se v klubko, nahoře, dole, zamotávají v ně věci stále úporněji, klubko kleslo mezi lesy a pole, není známo již, které v něm události se dějí, ale ony se dějí, dějí, dějí, dějí... 126 OBSAH
[127] ZPĚVY DRÁTŮ I.11 II.14 III.17 IV.19 V.22 VI.24 VII.27 VIII.29
ZPĚVY Z LOMOZU Černoch (1911)35 Cirkus37 Chvála rotačky41 Modlitba k mocnostem života45 Zpěv z nabitých let (Červen 1914)50 Budoucí lidé54 Podaná ruka56 Stavba vodovodu57 Jarní neděle v letní restauraci64 Jdou hodiny68
[128] ZPĚVY Z TICHA Panichida (1912)73 Chvála selky76 Dub84 Zpěv zimní87 Zde v této uličce89 Ledy v dubnu92 Sloky mých dní93 Skřivan97 Den98 Deště v květnu99 Na červnové zemi100 RíčkaŘíčka v létě104 Ráno109 Rybolov110 Touhy111 Když cestu mi vroubila šalvěj117 Radost121 Křídlovka123
[129] Tuto knihu básní z let 1911–1914 vytiskl Antonín Reis na Královském Vyšehradě pro nakladatele Fr. Borového v Praze. Tré titulních kreseb nakreslili Vlastimil Hofman, Josef Čapek a Václav Špála. Vedle vydání obyčejného vyšlo 80 výtisků na tiskovém japonu, autorem podepsaných a číslovaných. Praha 1918
E: jf; 2004 [131]