Když cestu mi vroubila šalvěj

Stanislav Kostka Neumann

Když cestu mi vroubila šalvěj
Tyto své slabé a hubené ruce v železné svírám, nepovolné spáry a s každé strany za hrdla držím, škrtě a vraždě je, starost a vztek. Kruťte se, svíjejte, supejte, řičte, vláčeny cestou tlucte se po štěrku, nepustím, nepovolím, pokud mé prsty cítiti budou života jediný ve vás tep, pokud mé ruce nebudou moci odvrci bezvládné mrtvoly vaše daleko ode mne, pryč s této cesty, kterou mi vroubí dnes šalvěj. Tmavé a hrdé, vážné ty květy, vonící soucitem, moudrostí hořkou, domlouvají mi modrýma očima, abych vás nepustil ze smyček pěstí, abych vás zabil a šel dál. Kruťte se, svíjejte, supejte, řičte! ChtěliChtěly jste se mnou, tož se mnou jste, hle! Až tam k té hrázi vás dovleku, k řece, naposled stisknu, svrhnu vás dolů na pospas vlnám, jež jako kočky, když se jim ukáže syrové maso, předou a trou se o břeh a trávník. Svoboden půjdu pak, uslyším ptáky, kteří jsou se mnou zde jako ta šalvěj. Věru to nebude poprvé dnes, co jsem se pustil v takový zápol 117 a škrtím vás, bestie zákeřné. Číháte všude jak stíny všech věcí, jež z nenadání vyskočit mohou, sotvaže člověk protře si oči, rozhodí záclony oken. A kdo je sláb, jak šelmy jej srazíte, na hruď mu kleknete, ruce a nohy na jedno místo mu přibijete. Po krvi lačníte, po mozku našem, žahadly všechno v nás ubodáte, až smyslům zmámeným zazdá se země jak velký žalář, kde nekvete nic než bledá plíseň světla se štítící, a všechno ostatní lež jest a klam. V děs byste změnily i tuto cestu, v hady mně snad i šalvěj. Ale to nesmí a nesmí již býti! A bylo-li to kdys, byl jsem zbabělec, že pěstmi těchto svých hubených rukou nechopil jsem vás za hrdla. Že ruce nechal jsem bezmocně viseti po bocích těla, jež napadly jste, až vaše sveřepost mi zkazila smysly, a místo samožitného chleba já jed svých bolavých prodával chvílí. Zradil jsem zemi a povinnost básníka, ukřižován jen směšný jsem býval. jakobyJakoby zde teď, na tomto slunci opilec klesl v šalvěj. Básník je něco docela jiného. Na kříži nehraje divadla davu, 118 který se nimrá rád v slzách a stonech. O mříže klecí si nedere čela. Neskuhrá, nefňuká, nelomí rukama. Starostí, vzteků hladová smečko, básník je básník, až když tě bije, básník je básník, až když tě potřel, do tvojích mrtvol zarazil žerď praporu lásky a kladu! Básník je síla, jež zavírá propasti, na pustých úhorech růsti dá klasům, zpívá jak jez na širokém proudu, voní jak u cesty šalvěj. Kdo by jen, kdo by na našem pochodu na bílém praporu zlatý znak země, na bílém praporu zelený věnec před těmi nesl, kdož rodí se, rodí, puzeni k sobě a držáni od sebe – kdyby to básník nečinil denně, stupeň a stupeň, krok a krok? Pod svojí halenou má míti ukryty tvých zubů závistných krvavé stopy, které si odnesl z tvrdého zápolu, zběsilá smečko, s tebou. Z víry a shody, z lásky a kladu má míti složenu zorniček barvu, hledící v život jak šalvěj. Starosti, vzteky, oh, jak vás já znám, krhaví, potulní, hladoví psi! Vím, že jste zde a všude stále – leč zde a všude zdolatelni! Sevřením pěstí možno vás uškrtit. 119 Na řetěz uvázat, zahnati do boudy dupnutím nohy na celý den. Anebo poslušné učinit na povel jednoho pohledu, je-li to pohled vůle, jež roztíná uzly. Tou vůlí, tou vůlí moci zásobit svět, každého z těch, kdož zde jsou a přicházejí! Básníků nových závažný cech vyslat jak mužstvo uhlokopů pro tuto vůli jako pro krásné uhlí v hloub této jediné naší země a z poesie učinit uhelnou stanici všech našich v před se deroucích lodí! Krhavé bestie, čím byste byly, kdyby z nás každý vykročil silně a cestou chtěl jen viděti cíl a posilující šalvěj! Proto vás škrtím, proto vás vraždím dnes, proto vás vrhám teď do této říčky zde takhle... a takhle! Co je z vás šelmy? Vln hříčka, neškodný postrach ryb. A já jdu prost a vesel a svoboden. Na zpěvy myslím živné jak chléb, jak uhlí rozdávající teplo, vonící jako šalvěj. 120