Jarní neděle
Pod kaštany
prosívajícími veliké hrachy slunce,
které nemohou dopadnouti, poskakující s předmětu na předmět,
míče odrážené nejrůznějšími věcmi,
pod kaštany,
hustý, visutý ostrov tvořícími v hostinské zahradě,
kypí jarní neděle v letní restauraci.
S tebou budu dnes, krásný povyku barev a zvuků,
po dnech večerů dlouhých, samoty, ledového ticha!
S tebou budu dnes, dave, kaleisdoskopekaleidoskope, hluku,
s celým trupem svým, se všemi smysly, s funkcemi srdce i břicha!
Vlají
bílé ubrusy a světlé toalety,
dmou se tenké látky, zelené, červené, modré, žluté,
jedna šeříková,
propletají se, vaří se, stříkají
v parodistickém turnaji,
hoří na šedi, žehnou na hnědi šatů mužských.
Květen společenský rozkvétá tu jak záhon,
tváře, zardělé skvrny, telefonují na všechny strany.
Pudy, energie, jež vesele vyšly si na hon,
táboří tu jak vojsko pod zelenými stany.
Vřískají
hlásky dětí a koketních slečinek,
volají
basy, tenory mužů, alty, soprány žen,
zvoní, piští, klokotají dívčí smíchy,
64
jako lesní potoky zurčí hovor a štěbot.
Všechny schopnosti sterých hrdel, co dovedou, ukazují,
ale – prožíhanou výkřiky, které ulétají,
na protější stráni usedajíce v hnízdech –
ryčnou symfonii jako řeku snují
se skleněným doprovodem na spodu,
s porculánovými hlasy talířů,
s kovovými cinkoty nožů a vidliček,
se šustotem podšvů, jež, docela dole, trou se o písek.
Jarní radost, jež stáhla se sem, do této vzdušné klece,
jako hříbě řičí a mladá jest jako jitro:
v kraji s nebe sesula se na hlavy naše a plece,
s vanem alejí lesních vnikla nám až v nitro.
Steré hlavy
tančí jakýsi kvapík, dotýkajíce se jedny druhých,
steré paže
houpají se, veslují dole i nahoře,
potkávají se, křižují, unikají si,
steré trupy a nohy
stále klátí se, vlní, hemží,
k sobě tisknou se, světlé k temnějším a naopak,
přes židle a stolky slévajíce se v pestré jezero.
Časem proudění zvláštní razí si cestu jimi,
číšník s podnosem plným kličkuje davem,
zastavuje se, rozdává rozmáchle,
nebo bílá, vlající slečna běží se sklenicí vody –
tanec, tanec je všechno,
tančí nejvýše kytice, klobouky, ruce,
tanec, tanec je všechno –
až tu z nenadání a prudce
tančí pro všechny pohledy jen jedna věc: ňadra,
65
v prolamované halence hopkují zahradou
jedna mladá, špičatá ňadra –
Tanec barev, zvuků, pohybů, všechno je tanec všech se vším,
jarní, prchavé semknutí lidí, mnoha, dychtivých všeho.
Se zelenými plachtami, jako vzducholoď, celá zahrada se vším
tančí, kdesi vysoko myslím, tanec opilého.
S tebou, tanci a dave!
S tebou, hode, svátku, královský dne!
S vámi budu dnes v této zahradě veliké jako svět,
neboť nestojím právě o klid k práci,
ani o samotu, z které se dobývá zlato.
Nechci ničeho dobývati dnes, věděti, že jsem „někdo“.
S vámi budu až do šera, do posledního vlaku,
a pak hleděti budu laskavě za páry mizejícími v houští.
S tebou, demokracie krotká a radující se,
kteréž věru dnes nenapadá sežrati mne,
s tebou odpočinouti chci si od sebe samého.
Máme slunce, svobodu, vzduch zde,
upomínku na vonný kraj, kterým jsme prošli,
prostou radost, nemající vedlejších úmyslů.
Chceme býti veselí, sytí, přirození jako květnový den.
Pročež také pečeně sem a uzeniny! Piva, vína, limonády!
Saláty sem, sýry, dorty a likéry!
Naše čelisti nemohou se již dočkati zdravé práce,
jazyk laskominy má a hrdlo prahne.
Číšníku! Občane! Bratře!
Na tvé zdraví piji, dave, kaleidoskope, hluku!
66
Stotožňuji se s vámi a nechci nic věděti o domýšlivosti básníků.
Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků,
na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská,
na tvé zdraví, světe, jenž tančíš!
67