VI. My, dráty elektrické...!

Stanislav Kostka Neumann

VI.

My, dráty elektrické...! My, dráty elektrické...!
Mluv, mluno, tajemná moci, jež se zmocňuješ hmoty, jak veliká myšlenka, milostná vášeň, delirium tremens, mluv, mluno, řinoucí se kovovou útrobou naší, co že jsme učinily, hle, z tebe, ze řvoucí šelmy tigří síly a ukrutnosti, z nevinné nevěsty živlů, z vražedné vrhatelky oštěpů ohnivých i neviditelných, z cudné a mlčelivé síly, když jsme tě zkrotily, zapřáhly, zotročily, jako se sloni krotí pro těžkou práci, dopravu, cirkusové kejkle i pro chobotu opatrného něžné braní cukrové kostky z dětinných dlaní! My dráty elektrické...! Jak děcka s tebou si hrajeme. Jak racionelní ekonomové rozvádíme tě šírými regulacemi. Jak dozorci šiky vězňů šedivé na práci vodíme tě. Byla jsi, sílo, svobodný pták, neznámý bůh, jak dívka cudná a divoká rodila jsi se z venkovských rodičů, tančila’s kolem globu, bouřila’s nepoznána – až v maličkých šprýmech poznal tě člověk a rozkázal, abychom jaly tě sítěmi svými, abychom vedly tě linkami souběžnými a křižujícími se a, uloživše ti počet a míru, k výkonům přesným zapřáhly tě na povel inženýrů. 24 My dráty elektrické...! Kdybychom pýchy schopny byly, tvým zdoláním bychom se honosily, když tě tak prostě za ruku vedeme do ulic měst i dědin, do domů, paláců, divadel, do dílen, továren, atelierů, ba, již i do mlýnů, do stodol, chlévů, abys tu svítila k dílu a sama pomáhala, vagony obsazené a stroje nejúžasnější hnala, slavnostem dávala lesk a kovům zlatý povlak, abys tu léčila i popravovala a čarodějnou mocí byla v rukách Edisonů – když tě tak vedeme, služku civilisace, do práce! My, dráty elektrické...! My, dráty elektrické, jsme s tebou, mluno, obsadily život a ze všech nejvíce pronikly jsme mu ledvím, otvory provrtavše do všech stěn a zdiv. Jsme nervový systém, hra svalů, vladař a uhlokop; se dvou stran sbíhajíce se, aby povstala jiskra, se všech stran táhneme, aby tryskal života paroxism. Do služeb člověka zapřáhly jsme okeán ukázněný, člověku dobývajíce hromady zlata, požitků, změny. A zatím co šílí, opájí se a hltá, potomek loupežných rytířů, buržoa, kapitalista, dávno již nevěda, co to je štěstí, my, věrné po jeho boku, jsme chladny jak hadi a chápavě usmíváme se, když důvěrou sebevrah nás tu a tam poctí, 25 a někdy – pod mračny protínanými bleskem – sen máme, my, dráty elektrické, máme sen: že z hlubin nad námi nasycených tebou, oh, mluno, tě vyssáváme docela sosáky kovovými, a že již nikde se nemůžeš objeviti, abychom nejaly tě, nezkrotily svou sítí. 26

Básně v knize Nové zpěvy: