Dub

Dub
Vidím strom a sebe v něm, jako z podpalubí hledím okny jeho na proud času; věcí pevně utkaným snem po hladině proudu zeleného uplýváme v jasu. Vidím dřevo jeho jak ramena sedláků tvrdé, hnědé: pěsti vedra a mrazu, větru a lijáků ukovaly je, a lišejníky šedé ověnčily mu kůru vrásčitou, rodíce a množíce se pod jeho záštitou. Země skládala je z nejlepších svých látek jako veliký venkovský svátek, když tak z keříku žvatlajícího dětsky rostlo v košaté stromisko mužně šumící, rozpřáhlo své paže jako athlét řecký, na nich vztyčujíc korunu kučeravou a hostící život ptačí a hmyzí. Vidím dřevo jeho krásné, snědé a ryzí, hoblík stolařův odskakuje od něho jak od zvonoviny, ale vidím křesla s hradními slečnami, stoly s trnožem, s číšemi medoviny, v selských jizbách legátky s dlouhými nohami, s vyřezávanými srdci, vidím trámy a fošny, svět možno na ně vrci, v krbech polena a dobrý jejich plamen, koly ve vodách měnící se v kámen – zatím co tu datel do kůry buší, mláďata v hnízdě piští, 84 bzučí hmyzy, květům dávají ssavé pocely, míza vystupuje v nejvyšší ševely, zatím co tu dětská ručka snad po žaludech se vzpíná, plyne život, strom a já a svět, a každá chvíle příští táž jest a přece jiná. A již dřeva nevidím, vidím děj, jenž vzrůstá, nahoře a dole se líbají tisícerá ústa, aby uprostřed dubové tělo žilo a rostlo a mohutnělo. Vidím nahoře korunu jeho a každý zvláště lupen napadený, beroucí a rozdávající pokojně, čím jest na větvi a čím jest neseskupen, dění věčného účastný přehojně. Vánku každému něco dá a vezme od každého, s dechem světů dech se mísí jeho, z jihu sladkost má, ze severu tvrdost, a přec prostý jest jako dětská hračka, vystříhaná panenka z papíru, zelená značka, a přec chybí mu hrdost. Vidím tajemnou chemii v jeho koruně. A již koruny nevidím, vidím děj, jenž plyne. U nás na dvoře suší jeho listí, na stlaní, a do vůně celý stápějí dům, do vůně, z které se line les a slunce, deště, větry, u nás dýchají nesmírné kilometry. Vidím dole kořání jeho, pronikající hlínou, hledající a horlivé. Oh, jak drží jej! Oh, jak pojí jej s domovinou, koloběhu mízy napomáhajíc žíznivé! 85 Vidím tajemnou proměnu látek v jeho kořání, a již kořání nevidím, vidím děj, jenž míjí, síly křižující se širé ve tkáni, krajku života, symfonii. Vidím strom a život, sedě v jejich nitru, smysly mé se podobají letnímu jitru. 86