Modlitba k mocnostem života
Bože,
jsi-li, vládneš-li námi,
ty, jenž úzkost jsi pocítil v temnotě nad vodami,
pročež „budiž světlo!“ jsi řekl a zažehl plameny hvězd
a pak shledal’s, že dobré to jest –
bože,
který miluješ prý srdce prostná a čistá,
mysl bílou, veselou, horoucí,
skutky lásky, jimž učit poslal jsi Krista,
aby na zemi kvetoucí
jako byliny luční lidé ve shodě žili
a z tvé milosti pramene pili –
bože,
bože chudých, pokorných, nevinných,
jsi-li spravedliv ke všemu tvorstvu,
poroučíš-li vodě i ohni, vzduchu i horstvu
vprostřed andělských kůrů svých –:
zab’ ty lotry!
Zab’ ty lotry, kteří světla se bojí,
světlo ničí, brání mu, kamkoli vkročí,
jedem nejčernějším ubíjí srdce toužící po úkoji,
mysl do bahna vedou a do tmy vracejí oči;
zab’ ty lotry, kteří nikoho nemilují,
kterým svato nic není:
bílým jménem tvým zradu nebes i země kují,
jako kobylky dravé slétají do osení,
chudé ždímají, pokorné zapřahají,
przní nevinné!
Zab’ ty lotry!
45
Ďáble,
jsi-li, boha silnější jsi-li,
a vše je-li pravda, číms nám kdys byl:
příliš krásný, smělý, až tě odstranili
k protinožcům boha žárliví andělé,
světlo vzal jsi k lidem a do jich nitra vlil
věčný oheň touhy zardělé
po křídlech a po poznání
od kolébky až do skonání, –
ďáble,
který miluješ srdce silná a smělá,
mysl rudou jako makový květ,
plodné pudy a vášně, odboj tvrdého čela,
všechny, kteří pro člověka dobývají svět, –
ďáble,
Lucifere rebelů, básníků a vědců,
otče milenců a neuznaných světců,
poroučíš-li sopkám, lijákům, bleskům,
rozumíš-li dosud přelidským steskům:
zab’ ty lotry!
Zab’ ty lotry, kteří hanobí světlo,
po nichž tráva nemůže po věky růst,
nenávidějí vše, co pod dechem volnosti zkvetlo,
přežírajíce se hlásají půst.
Zab’ ty lotry, dráby otrokářů,
vyhlaď plémě nestydatých lhářů!
Proti všemu, co na světě možno zváti činem,
proti všemu, co z člověka opojným tryská vínem,
proti živému tělu, proti vzpouře i lásce
46
běsní jejich záští ve svatoušků masce:
zab’ ty lotry!
Hmoto,
všudypřítomnosti s miliardami tváří,
plesně živá, vzrušená jen v sluneční záři,
nejkrásnější na svobodě a v geniů rukou,
jsi-li vše, a vše je-li jen vibrací tvojí,
metamorfosami prachu, který se rojí,
jsi-li sama osudem sobě, a my se štěstím i mukou
ty jsme a tu cnost tvá, tam neřest –:
zab’ tu nejhorší neřest svou!
Hmoto,
která růsti chceš, kvésti, voněti,
množiti se, zráti a znova pučeti,
překypující a zdravá jsi jen na světle, na volném vzduchu,
chřadneš ve tmě a puchu,
zachováváš silné své tvary a život jarý,
nazpět béřeš vše slabé a chabé, –
hmoto,
hmoto krystalů, studánek, lučin a polí
hmyzu pestrého, ptáků zvonících, zvěře, jež do údolí
chodí ztepilá pít,
hmoto člověka, který chce žít
s pudy rozestřenými jak páví chvost
sobě pro štěstí a tobě pro radost,
máš-li blesky a uragany, propasti a hlubiny,
aby čistily atmosféru a pohlcovaly zdechliny:
zab’ ty lotry!
Zab’ ty lotry, kteří světla se štítí a zatarasují cesty,
47
brání růstu, květu, zrání, budoucnosti,
jako předvoj moru táhnou dědinami a městy,
ničí sílu a jarost, všechny tvé cnosti,
neřest živíce tvou
krmí zločinnou:
zab’ ty lotry!
Sílo,
jsi-li ve všem, všeho energie,
božská, tajemná, nezvratně popuzující,
matko divů všech,
duše v tělesech,
kterou všechno jen žije.žije,
kterou roste krystal i člověk toužící, –
sílo,
která trháš, nemáš-li cesty volné,
která cnosti boha i ďábla v sobě spojuješ,
všechno živé pudíš k výši a nad vteřiny bolné,
všemi jmény, kolik jich bozi kdy měli, se zveš, –
sílo,
sílo květy vztyčující a probouzející ptáky,
klasy naplňující a rudými činící máky,
sílo básníků, filosofů, k lásce zvoucích žen,
sílo myšlénky, práce, svaté nenávisti:
jih i sever, východ i západ, noc i den
tobě náležejí-li a tebou dají se hnísti:
zab’ ty lotry!
Zab’ ty lotry, kteří vztýčené kosí,
probuzené uspávají,
čela pěstují, která úzkosti potem se rosí,
48
a jen zvrhlou tě znají.
Vše, co s tebou k výši chce, v okovy vrhnou,
nejlepšího člověka v kletbu,
kdybys nového boha stvořila, tak jej v bahno strhnou,
aby pole pohnojil pro jejich dračí setbu.
Jsi-li také v nich, ztracená, zkažená,
zardívající se studem,
vzchop se, jako dynamit rozpřáhni ramena,
spal je v plameni rudém,
zab’ ty lotry!
Zabte lotry, zabte je, oh, života mocnosti,
anonymním bleskem,
vyšší spravedlností!
Pěstí klidnou, v očích se svatým leskem
mohli bychom i my to učiniti sice,
v rukou vašich podobni dýce,
neboť bůh je v nás, jenž určil dráhu hvězd,
ďábel, jenž je zřídlo velkých gest,
hmota, jež chce stále znova kvést,
síla, která razí dráhy cest –
šel bych, život dal bych za to,
kdybych od nich osvobodil vše, co je nám svato –
ale má, tvá, naše dýky
z lotrů učinit by mohly mučedníky:
pročež zabte je, vy, je zabte,
mocnosti života!
49