Radost

Radost.Radost
Myslím, že létám, že mávám ve vzduchu velkými bílými křídly, která se blyští jak zrcadla, hned opilými údery bijíce letní žár, hned s roztaženými prsty tanouce nade vším jako požehnání, anebo do oblak vztýčena společně, rozrážejí svět. U země, docela nízko však se to děje, poněvač na světě nic mne již od země neodvěje. Snad tedy nelétám ani, snad jsem jen poskakující veliká koule, průhledná, z pružného skla, plná rubínů, jež rudé blesky metají na všechny strany. S palouku na palouk a se stráně na stráň skáči znova a znova přes toto údolí zde. Jsem žhavá koule, červený kohout, maličké slunce, jež není si právě jisto tím, co činí, a, padne-li náhodou na onu skálu tam, o její hranu jistě se roztříští s výbuchem. Milion rubínů v horký se rozletí vzduch, zasrší v slunci jak jinošské krve geysir, vysokým proudem vznese se nade vše k výši, v mocný se rozestře chochol a způsobí dešť: krůpěj a krůpěj, krůpěj, krůpěj, krůpěj zářící radostí pokropí veškeru zeleň a zbarví červeně říčky kovový pás. Mám této rudosti předem již plničký zrak. Kdož to ví ostatně, pravda snad ani to není, snad se jen koná v bujaré mysli mé červené představení. 121 Jedno je jisto však nade vši pochybnost: nechodím dnes jako druzí. Mám bezpochyby gumové podšvy a podpatky, proto je krok můj tak lehký; mám bezpochyby v srdci svém šampaňské víno, proto jsem vesel a bujný; mám bezpochyby v mozku svém podvratné rejdy, proto jsem veliký pán. S rozkoší, myslím, mohl bych dnes vrhnouti sebe jak pumu do nějakého tučného kočáru, do chrámu stuchlého, do ryčné sněmovny, anebo do vody kapřího rybníka, do travou zarostlé ulice jen. Vari mi s cesty! Jak francouzský pilot dnes létám, jak povětroň řítím se pitomou atmosférou! 122