Panichida

Panichida
Za Jaroslava Vrchlického
Pomona, bohyně s ňadry brunátnými, s hnědými stehny tvrdými jako pilíře, klín naplněný vůněmi ovocnými rozevírala právě. A hojné k nevíře, zardělé proudy jablek, hrušek, slív stékaly po sehnutých větvích do zahrad a niv révové těžké hrozny k prasknutí nabotnalynabobtnaly, již v stráních slunečných sládnouce bezbožně, a plody, plody, plody ženám vstříc se smály, pro vína, mošty, pálenky oslnivě zrály, a snědá děcka přejídala se jimi nemožně. I v lesích toho převlhkého léta, kde bláznivé zeleně se tísnily divoce, jak předzpěv k hudbě barev, jimiž podzim zkvétá, rudé a černé pršelo v houštinách ovoce. Ve stínech houby šupinaté, chlupaté i lysé vzrůstaly velce ve tvarech i barvách lákavých, a když jsi mechem tiše šel, v němž nohy bořily se, ze skrýší lesních zvoníval hedonistický smích. To jistě dryada s kozonohem měla tu cosi velmi smělého, an jí tiskl prs, docela malounko snad se při tom rděla, to od jeřabin ovšem, jichž ve vlasech měla trs, ve vlasech dlouhých, tmavých zelenavě, jež s čupřinami faunovými mísily se hravě. Tak pozdní léto královsky plody mrhalo, 73 byl září bohatý a země byla bujná, pohanství přírody ti v údech i v srdci zpívalo, v samotách božstva měla dostaveníčka růjná. Tu jednou v tichý podvečer šťavnaté hojnosti té van podivný náhle rozčeřil nivy, lesy, vody, strom plody těžký zachvěl se, šuměly trávy skryté, van volný, nyvý vanul v dál, kolébaly se plody. „Umírá básník“,básník,“ šuměl van a vážně vanul světem. „Umírá pohan“,pohan,“ odpovídaly duby a buky. „Umírá básník“,básník,“ opakovala tráva s posledním květem. „Umírá pohan“,pohan,“ odpovídaly tajemné lesní zvuky. A všechna bujná božstva lesů, vod a strání z pňů, z houštin, z vodních hlubin vyšla v temnou noc, snad pud je vyvedl, snad země zachvívání, a „Umřel básník“,básník“ šeptala si dlouho přes půlnoc. Pak náhle tony zazněly, a všechno zachvělo se, píšťaly píseň opojná pílila plnou zemí, ozvěna třásla zrny rév a třásla se i v rose, jen bozi všichni a bohyně stanuli zbožně němí. Tu píseň starou, prastarou, velikou, svatou, ryzí, nad jižní víno nejlepší jež lahodná jest a vášnivá, v níž celá země živoucí rozkoš lásky sklízí a říjí organismů všech velebně se zachvívá, tu píseň drsnou jako v říjnu ržání jelenovo a něžnou jako lidská báseň na ňadra milenky, tu píseň tráva zná i ty, houkající sovo, tu píseň faun zná, nymfa zná i modro pomněnky, tu píseň míz a krví zná také člověk sám, pokud ho neobelstil blasfemický chrám. 74 A to, že božstva zmlkla, oddána horkým snům, to bylo tím, že sám Veliký Pan, jejž probudil ten divný, nyvý van, přiložil píšťalu ke kosmatým svým rtům. A píseň zněla ke chvále básníka a pohana, ke chvále země rodící plody růměnné a zněla dlouho do noci, zněla pak až do rána, ke chvále vášně milostné v skalách, v skrýši zelené, a jeden veliký, žárný zpěv se perlil nocí tou jen ke chvále sladkých prsů božských i lidských žen. Tu sténala ňadra dryady pod dlaní kozonoha, a mezi plavé nohy hnědá drala se noha. Za básníka pohanského v milostném nočním klidu slavila božstva země ohnivou panichidu. Veliký Pan jim k tomu svou nejlepší píseň pěl, a východ i západ, jih i sever ke chvále básníka zněl. V tu dobu pak zlíbala mrtvého básníka hlavu bohyně bohyň, Venus, a vzala jeho slávu mezi svá ňadra, rozkošná nad pomyšlení, a nesla ji přímo na Olymp, kde smrti již není. 75